Hory

Grosses Wiesbachhorn 2004

2. 11. 2004  

Kulík, Ťulík, Čulík a strejda Umbík……no to zas byla akce! Prodloužený víkend v rakouských Alpách. Extra třída. Už od léta bylo jasné, že někam v tento čas pojedem. Hodně dlouho to vypadalo na návštěvu našich východních sousedů.

Opět Ťulík přišel s excelentním nápadem (kde on na to chodí?). Ne ne, žádné Slovensko, ale Grosses Wiesbachhorn. Opět nás přesvědčil, i když v podstatě ani nemusel. Těšil jsem se na akci hrozně moc, jelikož jsem si letos těch hor moc neužil.

Vyrazili jsme ve čtvrtek brzo ráno, Radek se cpal na místo DJ Navigátora, ale zůstal pěkně vzadu  (což on považoval za jednoznačnou chybu a důvod toho, že jsme si později zajeli málem do Itálie)!  Cesta byla v klidu, jen Umbík se zásobil na benzínkách pivama. Až při nájezdu na dálnici A1 vznikl problém, jelikož jsem ze své pozice navigátora, ukázal špatný směr. Zajížďka 20 min. Po dalších 4 hodinách z pozice navigátora zklamal Kulík, i když se snažil vymlouvat na spánek  :o)  Zajížďka hodina a zaplaceno 9 Euro na poplatcích.  Nakonec jsme dojeli přes Kaprun na parkoviště pod prvním tunelem. Tam jsme zanechali čtyřkolku a vydali jsme se pěšky  vstříc větší zábavě, než jen sedět v autě. Přes tři tunely jsme došli až na vrchní parkoviště, odkud jezdí lanovka k elektrárně a jezeru Staussee Wasserfallboden (1.672 m.n.m.).  Z pohledu na kolejiště jsme usoudili, že už není dávno v provozu a protože jsme si chtěli zkrátit cestu, vydali jsme se po schodech vedle kolejí nahoru. Ťulík napočítal 1.700 schodů, ale nedošli jsme zdaleka až do konce, jelikož byla tma jak v prdeli a my jsme se mylně domnívali, že vedou do tunelu a tam se nám nikomu nechtělo. Tak jsme sešli na stezku, ze které jsme došli pod první hráz asi za 10 min. Na Umbíkovi se projevily piva a řekl, že dál nejde. Obhlídli jsme terén a našli místo na stan. Konečně jsem si mohl dát pivo i já. Umbík šel spát a my jsme křepčili až do půlnoci. Byli jsme se mimojiné podívat i na „náš“ vrchol. Žádný mráček, jen hvězdy a na tmavé obloze se tyčil vrchol. Bomba. Večírek jak má být. Spalo se skvěle.

Podle časového rozvrhu, jsme si dali za dnešní cíl chatu Heinrich Schwaiger Haus (2.802 m.n.m.). Ono to navíc ani nebylo, jelikož se počasí zkazilo a vůbec nám nepřálo. Lehce poprchávalo a po vrcholcích ani stopy. Zlehoučka jsme se prokousávali na druhou hráz Staussee Moosenboden (2.003 m.n.m.). Na vrchní hrázi jsme si vyslechli, za pouhé jedno Euro, výklad o elektrárně, dokonce v češtině. Ale paní v budce začínala být lehce unavená, při předčítání tolika českého textu :o)  Tato druhá hráz je ve výšce lehce přes 2.000m.n.m. Čekalo nás ještě tedy něco kolem 800 výškových. Vysloveně jsme se nahoru lajdali, protože jsme si říkali, co tam budeme dělat celou tu dobu. Asi 100 výškových pod chatou jsme narazili na první sníh. A začalo ho přibývat. K chatě se šlo po sněhovém platu. Když jsem míjel chatu, všiml jsem si nějakého vykuka za oknem. Hned mě napadlo, že to bude Čech. Prvně jsme ale chatu obešli a Ťulík si odskočil na poněkud vzdušné WC. Do toho pár poryvů větru a člověk s trenkama dole určitě znejistí. Představte si, že vás najdou na jaře  s kalhotama dole a v prdeli hajzlpapír  :o)  No nic, to jen tak na okraj…  Vcházím dovnitř a člověk z okýnka na mé „Čau“, odpovídá poměrně překvapeně „Čau!“. Byli to kluci z Hradce z HO. Vešli jsme dovnitř a takové krásné teploučko. Už to měli vychytané. Ten den se pokoušeli o vrchol, ale počasí bylo víc než nepříjemné, tak skončili pod ním asi 200m. Ohřáli jsme se na tamní teplotu a teprve pak jsme se začali o cokoliv zajímat. O jídlo a dobrou švestku. Kluci z HK zpočátku opatrně, ale pak kolem páté bylo velice veselo. Umbík měl jídla na 14 dní (nejméně) a tak jsme si dávali všichni do nosu. Díky. Bylo tam takové vedro, že stačilo spát pod dekou. Představa, že bychom spali v té chvíli ve stanu nebyla lákavá. Vítr venku burácel a neustával ani v noci. Neviděl jsem to s výstupem moc dobře, ale zůstat na chatě se mi nechtělo.

Ráno jsem slyšel kluky z HK jak vstávají, ale venku pořád vítr a pod dekou teplo. Ležel jsem a říkal si, dneska je jasné, že tady pod dekou nezůstanu, ale vstávat se mi nechtělo a venku to taky nevypadalo, že to přestane. To vstal už i Ťulík a Kulík. Vždycky se můžu vrátit, říkal jsem si. Tak jsem vstal (velice nerad) a napil se minerálky. Poslední dobou mám hodně těžké ranní rozjezdy. Připadalo mi, že mě někdo do věcí navlékl a já jen hýbal svým tělem nějak samovolně. Facku jsem dostal až venku. Vyjdu ven a taková klemra. Hned jsem se probral. Na řetězech už jsem byl ok. Bylo to supr, ale nešlapalo mi to nijak rychle, i když to mě stejně netrápilo. Škoda bylo toho počasí, protože výstup na horu vedl velice krásnými úseky, odkud mohly být výhledy ještě krásnější, kdyby bylo bývalo pěkné počasí. Sem tam nějaký poryv větru, takže jsme se sklonili a poryv přečkali. Výstup byl proložen mixy, firnový sníh dobře držel stopu. Paráda. Naštěstí vrcholek nebyl zahalen v mlze a bylo na něj dobře vidět. Což mám moc rád. Kluci byli asi 15 až 30 min přede mnou, ale já si vychutnával výstup. Bez potíží jsme se dostali až na vrcholové plato, které se zužovalo do hřebínku. Ten byl nejméně příjemný při poryvech, ale dalo se to v klidu ustát. Vrchol (3.564 m.n.m.)!  Od chaty za 2,5 hodiny šnečím tempem. Prd bylo vidět z vrcholu, ale pár fotek jsme udělali. Pak jsme se dali do sestupu. Hned na začátku mě to přikovalo na hřebínku úplně k zemi. Asi dvě minuty jsem tam ležel přilepený na sněhu. I když je pravda, že hodně udělalo i to, že jsem byl zrovna na úzkém hřebínku. Hned jak poryv přešel, skákal jsem dolů jak kamzík. Takhle skvěle se mi dolů nešlo, ani nepamatuju. U chaty jsme byli za 1 hodinu. Kluci z HK se už balili a chystali se na sestup až do Kaprunu. Ještě jsme udělali společné foto na památku. My jsme si začali vařit, jelikož jsme po cestě nesnědli a nevypili vůbec nic. Pak jsme dali chatu do cajku, sbalili si všechny věci a šli pomalu dolů. Opět nás čas netlačil, byla asi jedna hodina a chtěli jsme sejít k autu. Jenže nohy přestávaly poslouchat a vůbec se jim nechtělo šlapat. Když jsme sešli k přehradě, měli jsme ten nejprudší úsek za sebou, ale k autu mi to stejně připadalo jako věčnost. Z auta jsme hned vytáhli piviska a dali si zasloužené plechové Radegasty. Zásoba došla, tak jsme si skočili ještě dolů k lanovce na dvě točené. Pěkná procházka. Pak nás napadlo, že by počasí nemuselo v noci vyjít, tak jsme se přesunuli na betonové patrové parkoviště a tam jsme přespali. V noci lilo jak z konve. A pršelo i celý další den. Po cestě jsme už nezabloudili!

Výstup to byl parádní, moc jsme si to užili. Tuto horu každému doporučujeme. Za pěkného počasí, musí být z vrcholu nádherné výhledy. Takže se těším, co dalšího je před náma.

Přemek, Kamil, Radek, Tankard   (28.10.-30.10. 2004)

,


2 komentáře

  1. avatar Chrenko napsal:

    hej huste, je treba, ale nejdriv je trenink a potom zeny a zpev

  2. avatar Tichac napsal:

    Klucí paprikový… kdy zas bude další celozávodní soustředění :o)))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.