Tahle hora byla vylezena omylem! Ano, je to tak. V rámci zdolání Matterhornu  jsme se rozhodli, jako aklimatizačku, vylézt Dufourspitze, nejvyšší vrchol v masívu Monte Rosy. Do Zermattu jsme se dostali autem, vlastně jen do Täsche, kde je parkoviště. Hned na kraji Zermattu je kemp, osoba stála 9 Chf. Bylo ten den hodně špatné počasí. Tak jsme prošli město a sedli do hospody… v  Zermattu si nás budou pamatovat navždy :o)

Ráno (už bylo krásně) jsme se vydali na vláček směrem na Gornergrat . Jednosměrná jízda 28 Chf. Překonali jsme převýšení 1.000 m a ocitli se na zastávce Riffelberg (2.566 m.n.m.). Odsud po svých na Rotenboden (asi 45 min). Je odsud pěkně vidět Breithorn  a nejenom ten. Za další půlhodinu jsme stáli na ledovci Gornergletscher. Na ledovci je skvělá orientace, jelikož cesta je značená červenými praporky. Za hodinu a půl jsme na chatě Monte Rosa. Omrkli jsme zítřejší možný postup a pak se snažili najít dobré místo na bivak. Kousek pod chatou jsme nalezli skvělý „place“. Bylo vidět, že byl již častěji poctěn něčí návštěvou.

Jako vždy jsme si trochu přispali. Vyrazili jsme po předpokládané cestě na Dufourspitze. Cesta byla značená mužíky. Bohužel asi po 2 hodinách nás zastihlo zjištění, že nestojíme na MonteRosagletscher, ale „o patro“ níž, na Grenzgletscher. Jelikož šlo o náš první pobyt na ledovci vůbec, nechtěli jsme zmateně pobíhat a hledat, kde nechal tesař díru a vracet se zpátky. Rozhodnutí  pokračovat vesele dál v nakročeném směru, jsme se vydali vstříc novým zážitkům. Ve výšce asi  3.700 m  se Dave rozhodl, že s náma dál nepůjde. Ani za nic, říkal. Z jeho čekání na nás vzniklo poměrně zajímavé video, kde hlavní roli hrály jeho vlastní nohy. Úžasný režisér.
Zanechali jsme tam tedy i své bágly a nalehko se vydali zdolat vrchol. Opravdu jsme si připadali jako Alenka v říši divů. Ve výšce cca 4.200 m se nechtělo už ani mi. Díky Radkovi, který mě do sedla Gnifetti vysloveně vytáhl, jsem se hecl a na vrchol Zumsteinspitze (4.563 m.n.m.) ze sedla jsme oba „vyběhli“. Parádní výhledy. I na Dufourspitze jsme viděli. Veselili jsme se tam asi hodinu a pak jsme museli dolů.
Málem jsme zapoměli, že se musíme dostat taky dolů. Při sestupu Radek trochu zahučel do trhliny, která byla pod sněhem. Ale hned z ní vyskočil a to nám připomělo, že je dobré mít neustále oči nastražené. Když jsme dorazili k Davovi, zeptal se nás proč jsme tak spálení na ksichtech. Teprve teď jsme si uvědomili, že jsme s sebou neměli vůbec žádný krém a tudíž, že pro naše ksichtíky nastane zítra to pravé peklo. Dolů, s notnou dávkou opatrnosti, jsme se dostali úplně v pohodě. Opět jsme se „ubytovali“ jako předchozí večer. Za sebou jsme měli opravdu skvělý den!

Dost dobré ráno. Ksicht mě pálil jak sviňa, ale když jsme se podíval na Radka, začal jsem se smát jako blázen. Obličej napuchlý, z celého obličeje mu kapala hnisavá voda. Totální karikatura. „Co se směješ, vždyť vypadáš jako já“, uzemnil mě. Před zrcátkem mravenčích rozměrů jsme každý strávili asi hodinu a snažili se to trochu ošetřit. Nezbylo nám nic jiného, než si z triček udělat roušky a nechat vykukovat jenom oči. Dobrá muka. Po cestě jsme ještě skočili do vody, která tekla ze skály. Šli jsme k Riffelsee, kde jsme chtěli ten den přespat. Dave si tam ještě odběhl na Riffelhorn (2.927,5 m.n.m.), kde naháněl „kozoroha“ a večer se v jezírku vykoupal a tam ho kousla do nohy plechovka :o)

Velice povedená akce, i když obličeje se sloupávaly ještě týden po příjezdu domů.

Přemek, Radek, Grizzly (R.I.P.)   (21.8.-24.8. 2000)

Švýcarsko, Walliské alpy, Zumsteinspitze