Cestování

Venezuela 2001

6. 04. 2001  

V polovičce února za mnou přišel David a říká mi: „Jsou levné letenky do Caracasu, pojeďme.“ Odpor byl marný. Po dvou hodinách u piva jsem kývl. Za týden přišel, že s náma jede i Hrnec s Barčou. 4.března jsme letěli z Prahy. Do Frankfurtu hodinu a pak devět hodin do Caracasu. Tam jsme přiletěli po setmění (kolem deváté). Jelikož jsme neměli nic zajištěného, rozhodli jsme se počkat na letišti do rána.

Potkali jsme tam nějakého doktora (čekal na svoji manželku) a hned nás upozornil, že si máme dávat pozor na zloděje.

Tak a jsme na svém prvním pokoji. Mám fakt dost. Za včerejší den jsem se nevyspal ani dvě hodiny. Kolem 6 ráno jsme vyšli z letiště. Asi 300 metrů od vchodu se nás ujal první „náhončí“. Posadil nás na bus do centra Caracasu (2000 bolivarů). Slumy opravdu výstavní. Tam by se v noci trhaly světové rekordy ve sprintu. Pak jsme projeli tunely. A bylo to jako vjezd do jiného světa. Jako kdyby mi do zad drcnul Don Carlos. Naprostá změna vnímání. V autobuse byla klimatizace – neskutečná zima. Pak nás řidička vysadila v centru. A starejte se. Naši mapu nám odvezla v „ledničce“. Zapoměl ji tam ten gaucho Hrnec. Chtěli jsme do Maracay, tak nás jeden náhončí vzal na cestu, stopl nám bus a týpkovi za volantem řekl, ať nás vysadí na terminálu (150 Bs) – směr Maracay. Tam si nás přehodili do další ledničky. Na naše upozornění, že to je jaksi drahé zmrazení (1800 Bs), nám řekli, že to je s TV. Než jsem v autobuse usnul, stačil jsem si všimnout, že bus řídí frustrovaný pilot Formule 1. Vystoupili jsme v Maracay. Chtěli jsme do Choroni, je tam moc pěkná pláž. Za 1600 Bs se nechali přemluvit. Za městem jsme vjeli do serpentýn a těma jsme pak jeli celou dobu. Nalepení na oknech jsme doufali, že se s náma ten sebevrah nepřevrátí do rokle pod náma. V Choroni jsme našli ubytování u Dona Miguela (3500 Bs/den). Šli jsme na pláž a hned skočili do vln. V hospodě jsme si pak dali místního medvídka (Polar) a pozorovali rybáře s jejich kapitálníma úlovkama.

Hned ráno jsme šli opět na pláž, protože ranní koupání je úplně bomba. Pak jsme šli omrknout okolí Choroni. Odpoledne na pláži jsme potkali nějaké Čechíny a protože se Hrnec slitoval nad řidičkou a nechal jí mapu, aby věděla kudy jet, tak jsme si něco obkreslili z jejich mapy.

Ráno jsme se sbalili a vyjeli do NP Henri Pittier. Vstup 200 Bs. (100Bs asi 6 Kč). Popravdě tahle část nic moc. Přes Valencii jsme jeli busem do Tutucaca (NP Morrocoy). Našli jsme ubytování u Dona Carlose za 10000 Bs pro všechny. Moc milý pán. Vřele doporučujeme. Rozhodli jsme se, že nějaké medvídky zvládneme a okusíme noční život. V místní hospodě (zřejmě u Dvou vrahů) jsme se seznámili s jedním Izraelcem, co nás tahal na loď. To byl ten první vrah. Pak s nějakým Venezuelcem, který nám kupoval piva a říkal nám, že se s tím Izraelcem nemáme bavit, že to je podvodník. To byl ten druhý vrah. Ale bylo veselo.

Tak jsem se vyspal do růžova. Vyrazili jsme do NP Morrocoy. Procházeli jsme se a Barča se opalovala. Následuje Robby’s stories (příběhy dle skutečných událostí):
„Barča ležela na pláži a opalovala si kopečky, když tu náhle spatřila v křoví černocha, který se na ni dívá a mastí si péro. Dělala, že nic nevidí, aby ho nevyplašila. Pak náhle černoch odběhl. Když jsem se vrátil, bylo vše v pořádku“.
Pak jsme šli vypůjčit šlapadlo a trochu se povozili. Večer jsme prošli celé městečko.

Včera jsme si domluvili výlet na jeden z ostrůvků v NP. V přístavu jsme naskákali do motorového člunu (5000 Bs) a za půl hodiny jsme vyskočili na ostrově. Nasbírali jsme kokosy a jedli jsme je celý den. Obešli jsme celý ostrov a kromě nás tam byli dva Angláni. Pak jsme šnorchlovali – dosti úžasné, kukadla mi lezly i ušima. Úplná nádhera. Hrnec viděl modrého „kapra“. Mimochodem jsme si ty podmořské přístroje půjčili od těch Anglánů. Festovní okule s trubicí. Loďkař odvezl Anglány v poledne a nepochopil, že má pro nás přijet ve čtyři a přijel až o půl šesté. Už jsme si hledali vhodné místo k přespání.

Robby’s  stories: „Byli jsme na ostrově. Hrnec nožem rozluskoval ořechy. Vyslali jsme ho vedle k anglickým turistům, aby si půjčil šnorchl a brýle. Když si to půjčoval, pohazoval si v ruce nožem. Angličani rádi rychle věci půjčili. Pak jsme se potápěli a Barča viděla zvláštní rybu.“

Odjezd do Cory. Šupli jsme do busu, kde nás natáhli (4500 Bs). V Coru jsme si vzali taxi (500 za osobu) a na doporučení Carlose jsme se jeli ubytovat do El Galla (15000 za všechny). Prošli jsme pak město. Moc pěkné.

Dneska jsme se vybatolili do Los Medanos. Samý písek. Je to formace polopouští. Je možnost si tam půjčit auto a jezdit po dunách nebo sjíždět duny na prkně. Pak jsme se jeli podívat do botanické zahrady Dr. Leona Croizata. Malý klučík za náma běžel, aby nám ukázal kolibříka. Busy za 150. Ve městě večer byla akce rádia Coro. A do „Kohouta“ přijelo docela dost turistů.

Pondělí 12.3., výlet do Santa Any. Velice povedený zážitek. Na terminálu nám nabízeli, že nás tam vezmou autem za 7500 Bs/jeden. Cvoci. Tak jsme jeli busem za 700. Pak jsme šli pěšky a po hodině jsme stopli typa s bourákem na rozpadnutí. Ale hodil nás k jedné babce co uměla anglicky. Babka byla naprosto brutální. Pocházela z Holandska, měla 25 dětí, měla 85 let, měla muzeum, ale neměla zuby. Všechno nám povykládala, ale jak začla o politice byl čas zmizet. Šli jsme za vesnici, podívat se opravdu na kaktusový „ráj“. Široko daleko jenom kaktusy. Udělali jsme si výlet na kopec, abychom měli rozhled. Opravdu krásné místo. Zpátky nás vzaly na autobus dvě seňory.

Chtěli jsme se jet podívat do hor poblíž Cora. Na terminálu jsme sehnali džíp do Curimaguy. Ale museli jsme čekat, než se naplní. Asi 2 hodiny. U kostela v Curimague jsme pak vystoupili.
Rozhodli jsme se, že naše kroky povedou do Cabure. Po lesní cestě jsme se vydali vstříc novým vizuálním zážitkům. Asi za hodinu jelo kolem nás nákladní auto, tak jsme ho stopli a sledovali krajinu z korby. V Cabure jsme hledali ubytování, ale přes veškerou snahu se nám to nepodařio (když nepočítáme starý hotel pekelně předražený). K večeru jsme se přes vesnici vydali zpět po lesní cestě. Byla tma, když nám zastavil pick-up s pomerančema. Vylezli z něho dva velice podivní týpci co chlastali pivo. Že nás vezmou do Curimaguy. Už se nám nechtělo šlapat, protože jsme toho měli opravdu za ten den dost. Tak jo. Zavezli nás do hotelu, kde byl majitel Holanďan. Hans Westdorp. Ubytování sice nebylo taky nejlevnější, ale na tamní podmínky luxusní. Pozval nás na pivo a ukázal co by nám ve Venezuele nemělo uniknout.

Pokračujeme směrem na západ. Z Cory si bereme „taxi“ do Cabimas (5000 Bs/osoba). Sedim vmáčknutý mezi řidiče a tlustou pasažérkou. Vzadu to taky nemají jednoduché. A ten osel nabral ještě jednoho chlapa. V Cabimas jsem z auta vypadl totálně vycuclý a prosáklý potem od té „milé paní“.
Snažili jsme se najít pláž, kde bychom mohli spát, ale nepodařilo se. To nás ještě kontrolovali policajti a tvářili se jako že můžem být rádi, že si nás neodvedli. Po hodině čučení do mapy jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou do Meridy (6600 Bs/os). Smrdíme jak tchoři, ale do Barči se zatím zamilovali alespoň čtyři hošíci i s jedním hluchoněmým, který se zázračně uzdravil. A my jsme se museli na lístek podepsat jedné malé slečně. Už nás zná alespoň polovička autobusáku.

Noční přejezd. Je to nejlepší, člověk ušetří i za hotel a nezabije den cestováním. Po cestě autobus zadřel brzdy nebo co a stáli jsme hodinu, než to spravili. V Meridě jsme byli ráno. Je to hodně pěkné město. Hodně univerzit, takže plno mladých lidí. A je to taky vstupní brána do And. Hned jsme si našli hostel, ať se nemusíme tahat s báglama. V pokoji desítky švábů, ale co bylo to za 12000 pro všechny. Prošli jsme celé centrum a šli se mrknout k lanovkám. Tam jsme si naplánovali výlet do hor. Večer jsme vyrazili do ulic znova. Bylo tam živo. Tak jsme zapadli do hospody a dali pár medvědů.

Nalezli jsme do džípu, který nás měl zavést do Los Nevados. Ukecali jsme to za 5000 bs/os. Jízda smrti. Pekelný řidič. Opravdový zážitek jízdy v horách. V Los Nevados potkáváme hejno Slováků, kteří jsou tady se zájezdem. Z Los Nevados míříme k lanovce na Pico Espejo. Šlapeme až do večera. Pak si stavíme stany.

Na cestě jsme potkali Maďara Gábora. Byl v Brazílii, Chile teď Venezuela a chystal se do Kolumbie. Hledal cestu na Pico Bolivar. Tak jsme říkali, ať jde s náma. Stan jsme večer postavili asi v 4000 m.n.m. Nikdo nespal, všechny bolela hlava.

Loučíme se s Gáborem. Supíme do sedla a pak dolů k lanovce. David jel na Pico Espejo. Já šel na Pico El Toro. Ale ztratil jsme cestu a zůstal asi 50 metrů pod vrcholem. Tak jsem se vrátil. Pak jsme šli pralesem dolů. U jednoho stavení dole měli napsáno lemonade. Tak jsme tam zašli a babička nám namixovala koktejl z čerstvého ovoce.

Babčin lektvar „zabral“. První střevní potíže. Dostali jsme se do Meridy a sehnali noční bus do Maracay (9000 Bs/os). Z Maracay jsme jeli do Ocumare a na pláž Cata.

Hurá do vln. Pak jsem se šli podívat do Ocumare. Zabydleli jsme se na pláži a tak jsme tam i zůstali přes noc. Děda s jedním zubem co jel s náma stopem na tu pláž, tady bydlel a donesl nám masové placky.

Na doporučení Gábora jsme jeli na Rancho Grande do NP Henri Pittier. Opravdu stojí za to. Procházka nám zabrala víc jak půl dne. Pak jsme jeli zpět do Caracasu. Za 10000 Bs /os.  jsme jeli do Puerta la Cruz. Chtěli jsme na ostrov Margarita, ale cena 24000 nás odradila. Jeli jsme tedy na pláž Colorada. Tam jsme si sedli do nějaké hospody a dali si mořskou rybu (druh nikdo nepoznal) se smaženým banánem. Velice chutné. Prošli jsme celé Puerto la Cruz a vydali se nočním busem do Maracay. Asi ve dvě ráno jsme se vzbudili, to protože do busu vešel policajt s baterkou a hledí. Podívám se ven všude policejní auta a policajti. Nakonec těch policistů vleze do busu víc a někteří cestující musí s nima ven. Za 10 minut přišli i pro nás. Venku stáli ti cestující čelem k busu a ruky za hlavou. Zeptali se nás kam jedeme, my že do Maracay. Pak se nám omluvili a my, to nic, to se nám stává každý den. Někoho prostě hledali.

Na poslední dva dny jsme jeli znovu do Choroni, jelikož je to tam paráda. Lehli jsme si na pláž a protože byl víkend bylo tam úplně plno. S Davidem jsme šli na večeři do restaurace na pláži. Nejlepší jídlo za celý pobyt.

Přesun do Caracasu. Po cestě jsem snědl rekordních 5 empanados. V Caracasu přesedáme do metra směrem na letiště. Ještě nás doprovází jeden chlápek, co jsme se ho zeptali na cestu a on, že půjde s náma a ukáže nám. Pak už jen počkáme na letadlo a adios Venezuelo!

Přemek, Robby, Hrnec, Barča    (4.3.-29.3. 2001)


První, úplně první...!!! :-D

  1. avatar Tichac napsal:

    Chacháááá, Robby´s stories jsou nejvíííc!!! Sem se řezal!
    …a Barča viděla zvláštní rybu! To asi Robbyho s chobotnicí na hlavě, néé :o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.