Cestování

Thajsko, Malajsie 2001

10. 08. 2001  

Abych trochu rozšířil „kolonku“ cestování, rozhod´ jsem se přesně po třech letech zašátrat hluboko v mé paměti a zkusit napsat něco málo o mém prvním výletě mimo Evropu. Původně jsme chtěli jet do Indonésie, konkrétně na Sumatru, ale právě v té době se v médiích hojně objevovaly zprávy o řádění povstalců z provincie Banda Aceh a nedoporučovalo se na Sumatru cestovat.

My jsme tedy vyměkli a jak se pak ukázalo z informací anglických cestovatelů, které jsme posléze potkali v Thajsku, celkem zbytečně. Bylo tam prý „fine“.

Společně s Martinem jsme se rozhodli zajet si do Thajska, kde už byl rok předtím Robby, a tak jsme měli alespoň pár informací pro začátek. Na cestu se k nám přidala ještě Bublina, Martinův kámoš Kanár a dále zas jeho známý Vaňous.
Šli jsme si koupit letenky, odlet však byl do Bangkoku v našem termínu (19.6.-10.7.) pouze z Vídně a navíc nebylo místo v letadle nazpět. Nakonec jsme sehnali zpáteční letenku z Kuala Lumpur (tam a zpět asi 17.500 Kč + letištní poplatky asi 950,- + cesta Ostrava-Vídeň asi 1200,- Kč + Thajské vízum 600,- Kč).
V Thajsku jsme strávili asi 14 dní, v Malajsii pak pět. O Thajsku psát nebudu, protože mi to s odstupem času připadá, jako psát o (pravda dost exotickém) Chorvatsku a navíc se tam někdy v srpnu chystá Tankard, který slíbil, že o tom napíše.

Tak tedy…minibusem z Thajského Krabi jsme se dostali až na hranici s Malajsií v Sungai Kolok. Tady jsme vypsali nějaké prohlášení, že nepašujeme drogy a já nevím co ještě, neboť tam prý za to hrozí trest smrti a po čekání s pasem v menší frontě jsme (bez kontroly batohů) prošli do této muslimské země.
Vyměnili jsme pár peněz a vydali se hledat autobus do Kota Bharu. Tím jsme pak odjeli. Po cestě nás zastavili vojáci se samopaly a prošli autobus. Nás si ale vůbec nevšímali. V Kota Bharu jsme našli nějaký hotýlek – Thye Ann Hotel – tak za 100,- Kč na noc a krátce prošli večerní město. Večer na hotelu jsme se chtěli trochu osprchovat, ale když jsme otočili kohoutkem, začala vytékat voda barvy kávy. Tak jsme to vzdali. Na gekony a šváby na pokojích jsme už byli zvyklí, ale když jsme na chodbě zahlédli potkana, šli jsme si lehnout se smíšenými pocity.

Ráno jsme taxíkem dojeli do Wakaf Bharu, odkud jsme vlakem 3. třídy jeli do Jerantutu, výchozího místa pro treky v oblasti NP Taman Negara. Cesta byl opravdu zážitek. Původních dest hodin se proměnilo na třináct, větráky nefungovaly a lavice byly sice krásně modré, ale z tvrdého dřeva. Přesto na to rád vzpomínám. V Jerantutu jsme zapadli do hotelu Sri Emas, který má opravdu vymakaný servis pro ty, kteří chtějí navštívit nejstarší prales světa (někde to tam psali) a neztrácet čas hledáním dopravy a ubytování na vlastní pěst.

Další den jsme jeli minibusem směr Taman Negara, po cestě navštívili palmové a kaučukové plantáže a dojeli až do Kuala Tahan, kde jsme v hostelu Ekoton nechali batohy a vyrazili do pralesa. Tady jsme se prošli po známé Canopy Walkway, což jsou lávky natažené v korunách stromů ve výšce až 40 metrů v celkové délce přes 400 metrů. Opravdový zážitek, doporučuju! Pak jsme udělali menší trek po pralese, přebrodili řeku a hledali jakýsi vyhlídkový bod. Trochu jsme zabloudili a navíc jsme na svých nohách začali objevovat pijavice. Když jsme chtěli přebrodit řeku zpět, objevil se tu nějaký chlapec s holkou a ptal se mě anglicky na ten „view point“. Já už jsem měl všeho za ten den dost, tak jsem jen ze sebe vysoukal něco jako „fuck it“ a sundával si ty mrchy z nohou. Martin řekl něco podobného, ale česky a najednou vidím udivený výraz toho kluka, jak říká:“Vy mluvíte česky?“ Málem jsme se posrali. V takovým pralese, úplně v divočině a my potkáme Čechy! Byli na cestách už několik měsíců, tak jsme trochu pokecali, rozloučili se a navečer šli do hostelu.

Ráno jsme měli ještě trochu času, a tak jsme se s Martinem zaběhli podívat do netopýří jeskyně Gua Telinga. Poté jsme zažili úžasnou plavbu dlouhou a úzkou lodí po řece Sungai Tembeling zpět do Jerantutu. Odtud nočním vlakem, tentokrát 2. třídy do Kuala Lumpur. Byla tam klimatizace, která ovšem vytvářela takovou zimu, že jsem celou noc „klepal kosu“. Na nádraží v Kuala Lumpur jsme dali bágly do úschovny a jelikož nám letadlo letělo až o půlnoci, šli jsme to velký město alespoň trochu omrknout. Samozřejmě jsme omrkli (v té době) nejvyšší mrakodrap světa Petronas Twin Towers (452 m), dále Menaru (421 m), což je asi 4. nejvyšší telekomunikační věž, ze které jsme se podívali na město (z vyhlídky v 276 m). Také tu mají nejvyšší vlajkový stožár světa (100 m). A pak jsme se jen tak procházeli China Townem, Little Indií, tržišti, v muzeích apod. Navečer jsme se pomocí autobusu dostali na letiště do Sepangu, které je taky opravdu nej…! Jako všechno v Kuala Lumpur. Tady jsem s Martinem utratil poslední peníze v Chilli’s, kde jsme si dali asi nejdražší pivo(180,- Kč) a hranolky (70,- Kč) a pak už jen nasedli do letadla společnosti Lauda Air a mířili domů.

Nato, že jsme celý výlet podnikli v období dešťů, moc nám nepršelo a když, tak to během chvilky přešlo. Výběr období měl však podstatnou výhodu, a to ve srovnání s Robbym ceny až 3x nižší. Prostě „sezóna“ (hlavně v Thajsku) je prosinec – únor. Pokud se někdo vydáte do těchto končin, přeju pěkné zážitky, ale pospěšte si dokud tady nebudou mraky turistů!!!

Radek, Martin, Bublina, Kanár, Vaňous    (19.6.-10.7.  2001)

, , ,


První, úplně první...!!! :-D

  1. avatar Tichac napsal:

    Užasný vejlet ve společnosti pijavic :o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.