Hory

Dolomity 2004

10. 09. 2004  

Po třech měsících, pouze víkendových akcí, jsem se konečně dočkal a byl si na týden osladit život v Dolomitech. Navíc s osvědčeným „kumpánem“ Péťou, což předznamenávalo nadupanou akci. Do čtyř v autě nás doplňovali „čistokrevný Valach“ Franta a jeho dcera Linda, čímž se akce posunula do škatulky „pohodová“!

Večer, pátek 27.8.: my dva jako vždy s batohy, Valmezáci s desítkami tašek, snad vším, co doma našli, s celou Lindinou garderobou a asi deseti kily chleba. Nějak jsme to do toho Seatu naskládali, mezery vyplnili plechovkami Plzně a vyrazili směr Itálie. S ohromnou kabelou jsme se vzadu cítili, jako bychom jeli v pěti. Odbavení na hranicích proběhlo jen mávnutím ruky celníka, a tak jsme už při východu slunce polehávali na paloučku v sedle Falzarego (2.105 m) a tu podívanou umocnili vypitím 1,5 l Frankovky. Nálada byla skvělá, tak mi přišlo škoda ji zaspat a zatímco ostatní dospávali noční přesun, vzal jsem foťák a jen tak v sandálkách jsem si vylezl na krásný vrchol Sasso di Stria (2.477 m). Při sestupu jsem na úpatí objevil cvičné lezecké cesty. Po návratu jsem zbantoval spící trojici a za chvíli jsme už lezli na pěkných 20-ti metrových stěnkách. Večer jsme přejeli do sedla Duran (1.601 m), kde jsme po delším hledání našli pěkné odpočívadlo s lavičkami, říčkou a místem na nocleh.

V neděli ráno jsme si nalehko vyšlápli ze sedla na chatu (asi 40 min), odkud byl nástup na feratu Gianni Costantini, která vedla na vrchol Moiazza (2.878 m). V nějakém průvodci se psalo, že je to snad nejtěžší zajištěná cesta v Dolomitech, ale nejspíš je to tím, že je na ni potřeba 8 hodin. Jinak je to, až na pár metrů, spíše zajištěný choďák. Linda si na to ráno moc netroufala, ale nakonec nás utahala, a tak jsme večer akorát pojedli na našem osvědčeném místě, dali hrnek vína při skreblích a usli jak mimina.

Pondělní ráno nás uvítalo opět (jako včera) zamračeným počasím. Nikam jsme proto nespěchali, v klidu pojedli, popili, zbalili ten náš cirkus a jeli směr Passo Sella (2.244 m). Po cestě jsme se stavili v městečku Canazei, kde jsem si pořídil knihu s výběrem nejhezčích lezeckých cest v masivu Sella, která se stala naší nejpoužívanější věcí. Jako tábořiště jsme si vybrali planinu na místě zvaném Pian Schiavaneis (cca 1.850 m), kde byl vodopádek (čímž bylo postaráno o pití a taky sprchu), několik lezeckých cest (převážně v převisech) a především krásný výhled na západní stěnu masivu Sass Pordoi (2.950 m), kterou jsme si s Péťou vybrali jako cíl následujícího dne. V noci však pršelo, ráno byla stěna zahalena mlhou, a tak jsme do toho nešli. V poledne jsme zajeli do sedla Sella a zatímco Franta s Lindou šli na nějakou feratu v masivu Sassolungo, my jsme si našli krátké cvičné cesty v nádherném kamenném městečku, nasbírali plnou helmu hub a večer při čekání na „feraťáky“ jsme ukuchtili speciální houbovo-fazolovou směs na zalepení našich žaludků. Opět jsme přespali na Pian Schiavaneis.

Středeční ráno, první zářijový den, vypadalo vcelku příznivě, tak jsme nachystali lezecký HW, popřáli Lindě ke svátku a vyrazili k nástupu na 565 m dlouhou cestu v masivu Sass Pordoi. Jelikož mi, jako prvolezci, dělalo největší problém najít skoby, trval nám výstup asi 6 hodin. Nádherné lezení v členitém terénu. Nejúžasnější byla klíčová 11. délka vedoucí plotnou, kterou jsem (jako celou cestu) vylezl v bouldrech od Milletu, s lezečkama na sedáku, zaštandoval v ní a za neustálého přelétání vrtulníku jsem odjistil Péťu. Pak jsem dolezl poslední 3 metry plotny, kde jsem na pohodlné polici objevil opravdový štand. Na ten v exponované plotně, přes 300 m nad zemí, na liště 2×8 cm, budu asi dlouho vzpomínat! Po dolezení cesty jsme udělali pár fotek s údolím a po nakloněném suťovisku (ve výšce 2.710 m)  jsme se dostali až na chodník vedoucí dolů k sedlu Pordoi (2.239 m), kde jsme se setkali s ostatními, kteří si vyšlápli (prý silou vůle) na Piz Boé (3.152 m).  Jelikož nebylo čím připít na Lindin svátek (náš výstup), zajeli jsme do Canazei pro 5-ti litrový demižónek červeného vína a pořádně to oslavili. Přišla se podívat i místní liška! Kdyby nám Franta s Lindou trochu pomohli, tak to snad vypijem všechno. Však jsem taky ve čtvrtek ráno vysmrkal kuře na paprice  :o)

Když se probereme, vaříme čaj, něco sníme, sbalíme věci a vyjedem do Passo Sella, kde necháváme auto a jdeme na nejstarší zajištěnou cestu v Dolomitech, Pössnecker Klettersteig (Via Ferrata D. Mesulés). Na rozdíl od Moiazzy tato ferata naplňuje to, co jsem od feraty očekával: kolmý náročný terén, exponované žebříky, komín s kramlemi…. paráda! Poté předvrcholové plato, ještě lehčí feratka a jsme na vrcolu Sella Spitze (Piz de Selva, 2.941 m). Před námi se rozprostírá pustá krajina, kde určitě Amíci natočili první přistání na měsíci. Když Péťa ukáže na vzdálený vrchol Piz Boé, vůbec se mi do toho v tom vedru nechce. Dáváme vrcholovku z Plzně a všichni čtyři jdeme na poměrně blízký vrchol Piz Gralba (2.972 m), kde je celkem velký dřevěný kříž s Ježíšem (R.I.P.). Poté se trháme. Franta s Lindou jdou pomalu do údolí, do Passo Sella a já s Péťou tou vyprahlou pustinou k chatě Boé (2.873 m). Odtud vzhůru na vrchol Piz Boé (3.152 m), kde si užíváme jak Plzeňský lék, tak nádherný výhled. Ještě jsme si chtěli výšlápnout na vrchol Sass Pordoi (2.950 m), ale při sestupu z Piz Boé k chatě Pordoi (2.829 m) toho máme už tak dost, že radši hned sbíháme dolů. Téměř výškový kilometr dáváme za hoďku, dole lezeme pod vodopád, mrknem na místního borce, co „opičkuje“ v převisu a čekáme na auto. Pak děláme piknik, balíme, prohodíme pár slov s lezci z Barcelony, kteří chtějí lézt stěnu, co my včera  a už odjíždíme směr Tre Cime di Lavaredo! Přijíždíme před půlnocí. Pozdravíme se s klukama z ČR, co stanují vedle auta, taky hodíme karimatky na parking a s pohledem na hvězdy usínáme.

V pátek vstáváme do pěkného dne (jak jinak pod Čimama) a jelikož toho máme všichni po včerejšku dost, balíme věci na piknik a vyrážíme se mrknout na to, co jsme předloni s Péťou vylezli (Cima Grande, 2.999 m). Linda po cestě sbírá bylinky na čaj  a my sledujeme pár lezců ve stěně. Dojdem k chatě A.Locatelli, kde je snad celý personál ze země Mekkyho Žbirky, usazujeme se na terase, krmíme se dobrotami, popíjíme zbytek vína a několik hodin skládáme s Péťou z písmenek slova, zatímco Linda skládá opodál z kamenů její oblíbený pokřik BŘÍDILOVÉ. Franta zatím šel zpátky k autu za svými plechovkami :o) Když to dohrajem, pomalu se projdeme pod stěnami těch třech věží, obejdeme je a jsme na parkovišti. Tady,  za velkého zájmu nějakého Holanďana, vyhazujeme vše z auta ven a děláme debordelizaci. Ubylo toho za ten týden opravdu spousta. Pozdě odpoledne odjíždíme krásnou krajinou směrem k mýtu na cestě k 3Cime, projíždíme =20Euro je opět v kapse!  Tzn, že vyšla naše osvědčená finta. Za 10 Euro poskytnu návod :o)  Po pár km jsme v Rakousku. Ještě vytrpět Vídeňské zácpy a jsme doma.

Co na závěr? Dolomity opět nezklamaly. Je to krásná, nejen lezecká oblast, kde se určitě vyplatí podívat v jakémkoliv ročním období  a kde si každý najde to svoje.

Radek, Péťa, Franta, Linda   (28.8.-3.9. 2004)

, ,


První, úplně první...!!! :-D

  1. avatar Tichac napsal:

    Co dodat?! Feraty, lezení, trek… Dolomity jedou pecky :o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.