To byla ale akcička! Skvělé sjezdy, skvělé počasí, skvělé akce večer, skvělí lidé, no paráda. Prostě velice podařené čtyři dny v sedle. Zkrachoval nám plán projet část východního Slovenska, tak jsme přemýšleli, kam na čtyři dny. Pár minut, a bylo to jasné.

Okolí Liptovské Mary a Západních Tater …to bude pohoda. Bágly jsme nacpali jen tím nejnutnějším, abychom to neměli pak na těch kolech moc težké, „bajky“ naskládali do auta, zapli Alice In Chains – Dirt (mimochodem jedno z nejzásadnějších alb devatesátých let) a vyrazili jsme směr Žiar. Obávali jsme se přetlaku na silnicích, ale bylo to v klidu, všichni si to zřejmě plánovali až na sobotní ráno. Do Žiaru jsme stejně i tak dorazili až kolem desíti. V hospodě nad horní konečnou jsme si dali pár piv a šli se vyspat na ráno, kdy jsme plánovali jako rozcvičku vyjet na Žiarskou chatu. Spali jsme venku, ale v tom sáčku od Colemana, kde ho zvou Bambusa jsme klepali kosu jako dva zelenáči na prvním výletě.

Ráno vedle nás posnídal autobus turistů, kteří byli natěšeni na první svačinky a termosku čaje. My jsme se poněkud neochotně zvedli (konečně začínalo být teplo) a jeli zaparkovat auto na místo, kde jsme se s ním měli potkat až v úterý. Pak jsme šlápli do pedálů a těšili se, co nám den nachystá. Směrem na Žiarskou chatu jsme tušili poněkud nezáživnou cestu, jelikož jsme ji již několikrát absolvovali pěšky a vše bylo v mlze, takže nebylo na co koukat. Přijeli jsme k chatě a dali si jedno na dobrý pocit z jízdy dolů, poseděli jsme a hurá…už to jelo! Pěkný. Kolem točny autobusu jsme při zpáteční cestě zahli doprava a namířili si to do Jalovce. To se už nejelo po asfaltce, tak jsme si jízdu začali užívat plnými doušky. No super! Nejeli jsme po značce, ale tušili jsme, kudy se ubírat. Opět přišel úsek, kde jsme museli makat do kopce. U těchto úseků je jenom jedna výhoda. Čím víc šlapete do kopce, o to větší to bude zážitek směrem dolů. Sice nám začaly směrem dolů křižovat cestu stromy, až se cesta ztratila úplně, ale vzali jsme kola do ruk a pokračovali dál, až jsme narazili zase na cestu, a to jsme si mohli nasadit škopky a úsměvy od ucha k uchu a následoval sešup dolů. Na cestě bylo hodně šutrů, což trošičku kazí rychlost, ale i tak když jsme dojeli dolů, tak to bylo samé JEŠTĚ, JEŠTĚ! Sjeli jsme do vesnice a sedli na jedno na žízeň, protože teploměr se šplhal tam, kde podle soudruhů z počasíčka vůbec neměl být. Bylo poledne. Z hospody šel slyšet zpěv, tomu říkám vesnická pohoda. Po osvěžení zpět do sedla a nakrájet další metry z cesty. Jak je naším krásným zvykem, tak cestu asfaltovou jsme ztratili rychle a velice rádi. Šup do pole, tam to byla fakt sranda. Sice jsme pár minut vytahovali chleba z řetězu, ale aspoň sranda. Dojeli jsme do Bobrovčeka a opět, pro velký úspěch, jsme si to za vesnicí štrádovali, kdo ví kam. Projeli jsme kolem stáda ovcí a Radek měl co dělat, aby ustál šlajznu jeho zadního držáku. Radost pohledět. Před sebou kopec jak vůl, za náma cesta ,že se nám zpátky nechtělo, tak hup do trávy a hoďku jsem spal. Pak jsme došlápli ten kopec a jeli po cestě směrem na Kvačany. Moc pěkné výhledy na obě strany. Byla to taková klidovka. V Kvačanech jsme přejeli říčku a mířili si to do Prosieku. Po „nádherném“ stoupáčku, nastala nejsladší odměna dne. Takové cesty by měly být všude, v terénu nádherné sjezdy, zatáčky krásně vynášely, plno much mezi zubama, no naprostá šílenost. Stavili jsme se v Prosieku na pivko u hřiště. Hlad jak sviňa, tak letěly párky do útrob. Blížilo se k večeru a tak jsme se vydali do Prosieckej doliny. Věděli jsme, že se zdržíme focením, tak jsme plánovali někde přespat v dolině. Co šlo jsme odšlapali, ale i tak jsme měli kolo na zádech častěji, než jsme si mysleli. Bylo jasné, že to bude někde u vodopádů. Tak jsme se tam probojovali a já se ještě špouchnul přímo ve vodopádu. Kosná voda, kdo by to řekl? :o)  Na rozcestí budka byla jasné noční útočiště. Usadili jsme se pohodlně, vytvořili si podmínky k večerní pohodě a mrkli opět na ten můj bike-HW, jelikož to poslední dobou není ono. Zničeho nic se zatáhlo a začalo pršet, pak lít a to nebylo dobré, protože nám začalo zatékat do ložnice. Nenechali jsme se odradit a vykopali odtokovou strouhu a zasypali kaluže. Vyhráli jsme si. Radio Fun! Skvělá hudba. Dobře se usíná.

Ani tuto noc nebylo zrovna vedro. Každopádně naše bariéra skvěle zapracovala a my se vyspali alespoň do sucha. Pokračovali jsme dolinou, kde nás čekaly žebříky. Přehopsali jsme překážky a sjezdem si to namířili do Velké Borové. Dali jsme pivko a pokračovali po asfaltce dál na Zuberec. Měli jsme namířeno do koliby, kde jsme minule smrděli s Kamilem (tedy spíš já :o)).  Po pauze jsme pokračovali na Tatliakove plesá. A že se mi nechtělo, po noční zimě ani památka a hic jak …! Prošlápli jsme to až k plesům, kde jsme si zafotili a dali pár piv. Jěště, že jsme tady přijeli až k večeru. Lidí tady bylo opravdu hodně a pak by se nám nechtělo dolů kličkovat. Solidně nabuzení jsme pak vyrazili dolů na finále ME. Dobrá jízda a dole v Zuberci na fotbálek do takového super pajzlíku. Usadili jsme se a rozhodli jsme se zkonzumovat naši zásobu slivovice, jelikož začala být cítit plastem. Vydatně nám s ní pomohli nějací ďábli ze skalek. Po finále jsme byli rozhodnutí zajít na místní hřiště a tam pokračovat v místní veselici. Ale po dvou pivech se nám zachtělo spaní, tak jsme se rozhodli se odebrat do přístřešku na okraji hřiště, když tu ze země vyrostl Peter. Zeptal se nás jestli máme kde spát a vzal nás k sobě domů. Skvělé spaní.

Ráno nás probudila vydatná snídaně v čele se slivovicí. Ještě nás lakovali na nějakou oslavu, ale to bychom dopadli. Museli jsme pokračovat, ač v té chvíli neradi. Díky Peter! Navíc má půjčovnu kol a taky prodejnu a taky opravnu a pěknou koloběžku a od nás super reference. Good maaan. Dál jsme to valili směrem na Kvačianskou dolinu, přes Chlebnici. Taky hodně pěkné úseky. Potkali jsme hodně zajímavé lidi. Jěště jedno na dobrou jízdu a už jsme se řítili do Kvačianskej. Ujížděli jsme dešti. Našlapaná jízda dolinou. Zastavili jsme u mlýnů, na pohodu. Lehký deštík pominul a my si užívali krásnou přírodu a představovali si, jak se tady kdysi asi žilo. Po hodině byl čas jet. Než jsme vyjeli nahoru, začalo pršet a zničehonic to byl slejvák jako prase. Už to bylo jedno. Řítili jsme se dolů, cákance bláta nám chlustaly na xichtíky, brýle byly na obtíž, v botách minimálně dva až tři kýble vody a po pravé ruce šlajzna jako blázen. Hodil jsem solidní mrchu, když jsem brzdil pro Radkovy brýle. Jak jsme vyjeli ven z doliny, přestalo pršet. Zvláštní. Před náma solidní nejistota ubytování. Nepřipadalo v úvahu spát jinde než v kempu u Liptovské. Jeli jsme přímo k vodě a usedli na břehu a pozorovali vypařující se vlhkost po dešti. Paráda. V kempu? 800,- za chatku. Cha cha. Tak jsme šli do obchodu, vykroutili si mokré hadry a pak do hospy. Ani jedno pivo, ale zato pár fotbálků ve dvou nám zvedlo náladu alespoň o 100%. Rozhodli jsme se přejet přes Liptovský Mikuláš a směrem na Jasnou najít někde klídek. Píchl. Radek. A nechtělo se mu to měnit. To by bylo nafoukaných Roteiro. Pochopil. Radek. Tak jsme zastavili u Kaufu v Liptovském a on si konečně vyměnil duši. Za pekelné tmy a s jednou ucicmanou světluškou jsme dojeli do hospody v Demanové. Vešli jsme dovnitř, sundali mokré věci a kuli pikle, kterak se vetřít do přízně místní obsluhy, která by nás mohla zanechat na verandě až do rána. Měli totiž jen do dvanácti. Když tu ze země vyrostl pán. Přisedl si k nám. Byl značně, ale nabídl nám slovenskú izbu, kde jsme si mohli zakúriť. Pro jistotu nám to řekl alespoň 20-krát a taky že nemá psa, ale zbraň. Trhače! A my mu tímto děkujeme, že nám poskytl přístřeší. Díky. Báli jsme se, že si nás nebude ráno pamatovat, ale pamatoval. Bylo mi vedro v noci.

Rozloučili jsme se a chtěli ještě objet celou Maru. Počasí bylo o ničem. Tak jsme se na to vybodli a jeli směrem na Žiar. Pivko na náměsti v LM. U Aurela. Ještě kolem trati v Liptovském to byla velice zajímavá cesta. By člověk nevěřil. Všechno na sobě vlhké z předchozího dne. Jsme byli rádi, jak jsme přijeli k autu. Bylo tam. A tak skončila vypečená akce!

Přemek, Radek   (2.7.-6.7. 2004)

Liptov, Prosiecká dolina, Roháče