Koza mékla a lehla :o)  Úžasná jízda nádherným koutem Slovenska. Výborná akcička!

Co říci závěrem? Nabušená akce! O takovýchto akcích se holt nic vykládat nedá, to nikdo nepochopí, to se musí ZAŽÍT!!!
Takováto akce má svou duši, která si žije svým životem a kdykoliv později hodíte řeč o zážitcích, jste TAM. Na takovéto akci je našlapané i píchnutí kola, ale o tom za chvíli.

Vzhledem k okolnostem, které nás donutily zkrátit původních téměř 14 dní na 6 dní, nezačínala akce vůbec nadějně. Prostě něco se pokazilo, ještě než jsme se vůbec začali balit. Ale naštěstí existují bary, kde se lehko zapomene a nálada se vylepší o sto procent. Rozkrock. Fotbálek s Kazachstánem a Uzbekistánem jsme vyhráli s naprostým přehledem. Pak bylo pořád veselo a pak jsem musel Ticháče probudit, že jedeme na nádraží. Tam jsme měli schované kola, to za prvé. A za druhé nám tam taky jel vlak na Slovensko do Medzilaborců, i když nás paní s velkou radostí upozorňovala, že se s těma kolama dál jak do Košic nedostaneme. Také kiki. Nasedli jsme a jeli. Ve vlaku na Košice si k nám sedli průvodčí a už to začalo. Prostě prdel. Týpci s náma strávili notný kus cesty, zavzpomínali na svoje výlety, radili všechny možné i nemožné cesty a pořád nemohli pochopit, kudma tam chceme jet, vždyť tam kde jsme jim ukázali, je tak maximálně lesní cesta a to kdoví ještě. V Košicích jsme měli čas, tak tedy šup něco koupit a na promenádu. Super. To bude chtít ještě další, ale i noční návštěvu. Medzilaborce. Oprýskané Andyho plechovky před muzeem, pravoslavný kostel a nápis Medzilaborce, to vše pěkně dokupy na pár metrech čtverečních a jinam v Medzilaborcích nemusíte. Tedy kromě hotelu u Andyho a tam si dát pořádný bořšč. Seřídit budíky a hurá do terénu. Takže mapu jsme měli, věděli jsme kudy, tak jsme jeli. Až v jedné zapadlé vesnici, v Oľšinkově, po 2 hodinách, jsme se zeptali, kudy tudy? Strašně dlouhé vysvětlování a nakonec z toho vylezlo, že bychom se museli vracet. Tak to ne, nepřicházelo v úvahu. Minuli jsme otazníky v očích a namířili si to do lesíka za vesnicí. Pohádkového lesíka. Nádherný palouček. Pak jsme se museli vymotat, jelikož jsme se ocitli někde, kde jsme nechtěli, ale tak za 2 hoďky jsme už viděli z kopce vesnici, Svetlice. Svištěli jsme to přímo po lukách, což se stalo mým pneumatikám osudným. Zastavili jsme v nejlbližší hospodě, dali si pivo a zalepil jsem díru. Přišel k nám jeden týpek a začal se s náma bavit. A pak jiný. A pak nás ukecali ať zůstanem, že bude fotbal v tv a srandy kopec. Jelikož jsem těch děr měl víc než jednu, přijali jsme velice rádi. Začalo to zostra, jedna runda, pak druhá, pak další a další a další…. Už zase bylo veselo a pak jsme museli jít spát, protože zavírali hospodu.

Sušák. Neskutečný. Než jsme se vymotali tak bylo asi 11 hodin. Paní se velice smála jak nám prodávala každému 4 červené sodovky. Zpočátku to byla pohoda, pak se ozval včerejší večer a bylo mi špatně. Šlapat se mi tedy moc nechtělo, ale když byl sjezd alespoň kousek, tak mi to vynahradilo tu námahu. Vyhlídli jsme si v mapě parádní zkratku, ovšem jsme si zase zajeli, takže jsme si střihli pár kilásku navíc jen tak, ale parádním terénem. Pčoliné. Této vesnici jsme se měli úplně vyhnout, ale nevyšlo. Dojeli jsme až do Sniny, kde jsme si zašli nakoupit. Pak jsme měli namířeno směrem k hřebeni do bývalé vesnice Ruské. Přes Stakčín i s odbočkou do Jalové, kde jsme se jeli podívat na kostelík. Pak kolem vodní nádrže Starina. I když mi bylo o poznání lépe než ráno, stejně sem se plazil jak mrtvola a modlil se ať už je konec :o) Večer už taky začalo přituhovat. Přijeli jsme do Ruské a našli jsme si parádní bejvák s půdičkou. Hnedle jsme se ubytovali. Spalo se skvěle. Měli jsme obavy ze zimy v noci (s sebou jsme skoro nic neměli, aby nás to netížilo při jízdě). Ale pohoda.

Tak to je v řiti, napadlo mě ráno jak jsem sáhl na kolo. Já, sváteční propichovač duší, jsem zase měl píchlé. To se mi nepovede jinak za celý rok dohromady. Nasraně jsem vyměnil obě duše a znovu se sral s nahuštěním. Nabrali jsme si do butylek vodu z místní studánky a vyrazili. Vyhlídkovou jízdou jsme se prokousávali až do Ruského sedla (801 m.n.m.). Nádherná krajina. Posrané kolo. Znova. To jsem si vybral tak na pět let dopředu. Kousek pod sedlem opět super půdička. To jen pro případné zájemce, dá se přespat tady.
Hřeben. Není kompletně sjízdný (ještě s tím nesmyslem na zádech), ale úseků, kde se musí kolo tlačit, je jen pár. Zato výhledy na obě strany, nikde žádná civilizace. Klídek. A ty sjezdy dolů. Juj. Po cestě na Kremenec (Kremenaros) jsme narazili ještě na jednu půdičku. Podle našich plánů jsme dojeli na Kremenaros (1.221 m.n.m.) tak o hodinu později. Zajímavé místo. Než jsme začali sjíždět dolů, věděli jsme podle mapy, že večer to bude asi sranda, ale to byla megasranda. Zpočátku to svištělo, pak začala být docela tma a na zemi leželo nějak moc kamenů. Ale probíjeli jsme se dolů. Radeček a jeho kozlík se statečně bili s terénem a zesměšňovali jednu Konu a podobné vehikly za druhou. Když tu slyším nějaký rachot. Přibrzdím, rozhlídnu se. To čert na koze jel a praskla mu brzda. Ztratil šroubek, sejmul stromek, ale čert žije, je to dobrý. Ve tmě s jednou brzdou jel přede mnou, co chvíli výkřik a brždění do protisvahu, ale byly to docela perdy. Navíc mi nějak stávkovala baterka, takže jsem viděl naprosté hovno. Věděl jsem, že když pojedu před Ticháče a někde prudce zabrzdím, tak to neubrzdí a skončí ve mě. Jenže sem se nechtěl plazit vzadu. Tak jsem popustil uzdu, minul jsem kužel světla a zařízl své kolo do téměř naprosté tmy. Oči si zvykly, pohoda. Úplně mě to pohltilo. Ve tmě, v terénu, soustředil jsme se na cestu a dokonale si to užíval. Vím že ten čertík s jednou brzdou taky. Prudká brzda. Do zad náraz jako hrom a už jsem ryl držkou zem. Zeptali jsme se jeden druhého, jestli je vše ok a pak jsme se začali chlamat jak cyp. Tak jsme jeli dál. Ještě jsme museli do kopce, což mi poměrně vadilo. Čertovi asi ne, jelikož měl na moje nadávky připomínky. Ať si tlačí svého kozlíka a nestará se na co nadávám :o) Pak už to jelo zase dolů a to už jsem nenadával a ti naši kozlíci taky kvičeli blahem. Tak jsme za poměrně velkého jásotu dojeli do Nové Sedlice. Pension Kremenaros a v něm dvaja slovenští bratja. Tak je jasné, že jsme museli setkání pořádně zapít, což se nám podařilo. Jěště než jsem usnul, promítal jsem si celý den v hlavě, skvělé!

Uff, oddechl jsem si ráno, když jsem šáhl na kolo, nebylo píchlé. Mechanikem dne se stal Ticháč, jelikož si musel dát do cajku brzdu, abychom mohli pokračovat. Něco tam pořád kutil, zatímco já pozoroval místní bandu, jak kácí stromy podél potoka. Posnídali jsme a jak měl mechanik hotovo, vyrazili jsme. Měli jsme namířeno pře Ruskou Volovou, Ubľu až k Morskému Oku. Samozřejmě jsme to chtěli tahat přes největší ďury. Dorazili jsme do Uliče, tam jsme sedli na pivo a přichomejtnul se k nám takový starší děda, nic mu nebylo rozumět a pořád do nás něco hustil. Týpek jeden. Pak jsme zase nasedli na kolečka a jeli směrem k ukrajinské hranici. Byl to sakra dlouhý stoupák. Vedro jak blázen a z nás lilo jak z konve. Trápili jsme se. Pak rovinka. Pak to najednou šlo dolů. Smáli jsme se. Pak jsme šlapali dál. Až do Strihovcou to byla pohoda. Odtud jsme čekali stoupák až k Morskému Oku. Stoupák to byl, ale max. půl hodiny, pak jsme jeli spíš dolů, než nahoru. Střídavě. Najednou jsme byli u Morského Oka. Super. Našli jsme si skvělé místo na přespání, ale my jsme neměli nic na pití, kromě čisté vody. Ostatně jako celý den. Až na jedno pivo a jednu hnusnou malinovku, která mi v té chvíli moc chutnala. Kousek pod Okem by měl být nějaký bufet, tak jsme nasedli na kola a jeli. Po cestě jsme potkali pár lidí a ti nám, k našemu velkému zklamání řekli, že je tam zavřeno. Dojeli jsme zpátky, připravili spaní a rozdělali oheň. Dojedli jsme všechno co jsme měli a šli spát.

Hurá na Sninský kámen. Šlapali jsme co to dalo, ale šutráky jsme museli vystoupat. Přímo pod Kamenem jsme zanechali kozy a vyskočili na Kámen. Parádní rozhled. Strašně se mi Sninský Kámen líbil. Přešli jsme ho celý a od kříže je krásně vidět na Sninu. I Vihorlat byl pěkně vidět. Poseděli jsme a že tedy pojedeme dolů. Kousek jsme byli nuceni kola nést, pak už ne a zase to jelo. Čertík zase rejdil a posléze ryl svým tělem slovenskou zeminu a zapíchl se těsně vedle solidního kmene. Ale jinak to byla parádní jízda v terénu lesem, přes louky až do Sniny. Ze Sniny jsme šlapali po cestě až do Humenného, odkud nám jel vlak a moc času nezbývalo. Ale zvládli jsme to v pohodě, ještě pár piv v Humenném u nádraží a nasedat do vlaku domů.

Přemek, Radek    (3.9.-7.9. 2005)

Bukovské vrchy, Sninský kameň