Ukrajina v sedle. Bylo to v podstatě logické pokračování našich vypečených akcí. Ideální vstup do jiné  dimenze, pro svoji poměrně snadnou dostupnost. Radko navíc s ukrajinskou zkušeností.

Radko se ujal plánování akce a i když jsme v podstatě denodenně improvizovali, naštudovaný terén v jedné hlavě se vždy hodí a ušetří kvanta času s vytahováním mapy. Po všech zkušenostech z takovýchto akcí jsme si „troufali“ na poloninu Boržava a poloninu Krásná. Smělý, ale ne nereálný plán. O tom jak to dopadlo, později. Největší problém je v podstatě dopravit kola. Radko si někde přečetl, že pokud si biky rozložíme a naskládáme do tašek, tak není problém. V tom jsem viděl problém já. Bral jsem to jako poslední možnost, Radko jako dobrodružství. Naštěstí jeden spoj, a to Excelsior, kola bere až do Košic. Jelo to sice o pár hodin později, ale konečný rozdíl měl dělat cirka 1,5 hodiny. Hurá!

Radko aby neměl zase něco extra… hned ráno, kolem 3 hodiny, ho kontrolovali policemani, skrzeva nedostatků ve výbavě! Jsem mu říkal, že si musí pořídit klaksona a zpětná zrcátka a KAŽDOPÁDNĚ odrazky do špic. Jinak není žadný biker! Posledně jak ho čapli, ukázal prstem na svého starého kozlíka (R.I.P.) a povídá: „Pánové toto je sjezdový speciál, na to se světla nedávají!“ Ha há…  Tak, oproti loňsku neměl kolejáček zpoždění a přijel načas. Potkánka a Hráška jsme dali do služebního vozu s bandou švábů. Cesta v klidu, ale týpek v mašině 10 minut žádná míra, tak jsme ho nahlas proklínali. Naštěstí spoj do Čierné nad Tisou počkal a my si pořádně oddechli. V Čierné pivo a hurá na hranice. Přes cikánskou osadu, houpací most a rozvodněnou řeku až do Slemenců. Už z dálky je vidět fronta skloněných hlav čekajících na porážku. Uniforma na Ukrajině pořád velká autorita. Vyplnili jsme si osobní dotazníček a věřili, že to nebude trvat věčnost. Naštěstí za půl hodiny jsme byli na řadě. Paní za okýnkem se na mě podívala a zeptala se: „Što éto takóje STAN?“ Tak jsem jí to nějak vysvětlil a ještě se mě zeptala, kde je Koločava a světe div se, celá brunátná mi vrací pas a SOM TAM. Radko vobšlehl můj dotazníček a paní se ho už radši ani neptala. Ještě jsme neměli žádné hřivny, ale věřili jsme, že ve městě vyměníme. Hned zkraje jsme se přimotali mezi stádo srajících krav a konal se takový COW SLALOM CUP. Vlak sleeping se nekonal a tak jsme celí nevyspalí šlapali do Čopu. Na nádraží jsme přijeli v pravý čas, jelikož nám jel za 5 minut vlak. Paní za okýnkem nám poradila, kde je místní směnárna. Před náma s rukama v kapsách. Týpek na nás vybalil jeho kurz, jenže ani jeden z nás není John Forbes Nash a tak jsme sbalili co nabízel a rychle utíkali koupit jízdenku. Vlak měli vošéfovaný, jízdenku jsme museli tasit ještě než jsme nastoupili a průvodčí pak měli klid. Ač to byl Kijevský nóbl vlak, nikdo se nad bajkama ani nepozastavil. Vlak s posltrovanýma lehátkama rozhodně netrpěl vymožeností zvanou rychlost. Cajdalo se to jak zdechlá koza. Ale aspoň jsme si vychutnali klobásku, mladí zase vodku, ostatní nafasovali časáky a křížovky. 70 km jsme jeli něco přes 2 hodiny. Ti co jeli do Kijeva si museli brát minimálně týden volno :o) Vystoupili jsme ve Svaljavě. Po čichu jsme jeli směrem do hor. Cestou jsme potkali malé kluky na kolech, co nás hned kousek doprovodili. V Sasivce jsme si koupili pivečko a dali se do řeči s klukem, co u nás pracoval a byl doma na dovči. Zhlédli jsme místní kostel a Radko ulomil na sedátku šroub. Hurá. Vot éto technika ten Pells. To si nemůžeš koupit pořádný sedátko, Jirko? Ukaž mě to! Raubíř by už odmontoval šroub ze značky, ale nakonec  jsme sehnali u místních krásný zrezivělý. Tunning ala DeadPoxk a zase jsme se radovali z jízdy. Našli jsme správnou cestu a za tmy tlačíce kola, jsme potkali týpka jak nesl plno tašek. Poradil nám, že kousek odtamtud je boudička a ještě po něm zůstal rozdělaný oheň. No paráda. Došli jsme tam, uvelebili se a ještě opekli klobás. Ideální zakončení dne. Spal jsem hned. Jen podotknu, že v našem plánu jsme měli být na hřebeni. Vot éto plan!

4:40 ráno. Borůvkáři jsou už na cestě na hřeben. Čtyři plné Zily si to funí do kopce. 6:10 už funíme taky. Tlačíme to v bahně. Dojdou nás 3 týpci a jeden malý kluk co řídí povoz tažený koňmi. Celou cestu až na hřeben s nima tlacháme a pijeme ty jejich stakany. Na oplátku oni zase naši meruňkovici. Na hřebeni se Radko zmíní, že je den jeho „ražděnja“, pokračování veselice a hutná svačina v podobě „dovolil jsem si donést z vlastní zahrádky“ na sebe nenechá dlouho čekat. Špek, rajčata, okurka, chilli papričky, chleba, klobása – no samé lahůdky. Pak šlapeme už sami na Stoj (1.681 m). Celkem 6,5 hodiny!!! Na vrcholu potkáváme Čechy. Po hodině hurá z kopce dolů. Míříme si to na Velký vrch (1.598 m). Dolů je to opět úžasné, jen se pak za Stojem zatáhlo, blesky, hromy a míří to na nás. Vzpoměli jsme si na loňský ohňostroj a radši si to střihli rovnou do nejbližší cottage na jednom žebru. Pár kotrmelců s těmi bágly, tzv. přesřídítkadržka. Nakonec z toho deště nic nebylo, ale byli jsme zmoženi, byly cca 4 hodiny odpoledne, a tak jsme se rozhodli, že si tady uděláme bugr. Já jsem vytuh a Radko šel pro vodu k vodopádům (se nemoh dočkat, jak si zafotí). Vymazlili jsme si bejváček, udělali chlebíčky a jednohubky, rozdělali oheň, počkali na západ slunce, udělali atmošku…! Opět jeden velice vydatný večer na horách. Když on měl ten „deň ražděnja“!  Pro orientaci: dnešek jsme měli zakončit v Koločavě!

Krásně se spalo. Vyšli jsme až v 9:15, pro vodu pod vodopád. Svahy opět obsypány. Že bych začal sbírat borůvkáře místo borůvek? Kousek tlačíme, ale dneska je to easy way. Pak už to máme zasloužené. No těžko popisovat, proto jsme tady jeli. Zažít to! Krugla (1.208 m), skoro jako legendární Travný. Původně jsme měli jet ještě na Kook, ale cesty jsou nevyzpytatelné a dolů  to svištělo tak krásně. Místy v cestě koryta jak kráva. Dojeli jsme do jakési vesnice, dali jsme každý 2 piva na svlažení. Hice neuvěřitelný. Pak jsem hodil přesřídítkadržku na rovné cestě a smál se kluk, smál se táta, smála se myška, no prostě všichni se smáli. Já taky. A Radko? Jak ten se smál. Po chechtacím intermezzu  jsme pokračovali do Mižgirji. Máme hlad tak si zajdem na místní pirjožky a místní pizzu. Míříme do Koločavy za Ivanem. Radko má krizi, zatím malou. Na kopec před Siněvirem, nás to stojí litry potu, dvě sci-fi tuby plné amarounů, die nerve a taky nějaký ten čas. Zato dolů? Sice asfalt, ale odměna jako hrom! V zatáčkách se střídáme. Řeže to!!! Pak už poklidnou jízdou nasáváme začínající večer. KOLOČAVA. Hurá. Radko zapíná memory modul, aby si vybavil kde, co a jak. Sesedáme u Zupinka baru. Uvnitř slečna za barem, její děda na stole a jeho pes Rembó pod stolem. Výborně sehrané. Radko vyzvídá info o Ivanovi. A hele nakonec Ivan jede na bajku kolem. No slza by jednomu ukápla z toho shledání. Ale smíchy. Ivan očividně žádný memory modul neměl a Radko hutně napovídal. Asi po dvou minutách se Ivanovi rozjasnila tvář, ukázal si na krk a naznačil, že ji měl tehdy jak z praku. Ivan nás pohostil, čím asi :o)  A nakonec slovo dalo slovo a jelikož měl Ivan ještě ten den nějaké poježdění, šli jsme nocovat k dědovi. A děda byl velice zdatný slalomář. Doma nás předal ženě. A šel radši spát, aby nedostal sekec mazec. S paní jsme to umluvili nakonec na seník, i když nás tlačila mermomocí dovnitř. Ještě moloko z domácí krávy a hurá do víru noční Koločavy. Zase jedna nostalgická návštěva baru a jakmile zavřeli, jen tak jsme se loudali po ulici. Uviděli jsme neobvyklý ruch u místního kulturáku. „Što éto zděs? Plés či svátba?“ „Svátba“. Mrky mrk and the funky bunch a to se musíme podívat. Zprvu tak lehce přes záclonku. Zablácené nohy a trička nás samozřejmě prozradily a za chvíli jsme už byli v družném hovoru. Obřad ( 22:30 čtvrtek!!! zvláštní čas) skončil i jali se lidi tančit.

Starosta Koločavy nás zčekoval už při obřadu a donesl nám na pozdrav šampus. Poté jsme si zpočátku tak nesměle trsli, až to plynule přešlo v nefalšovaný „ukrajinský trance„. Uhasili jsme žízeň a koločovali jsme do české hospody. Tam  jsme potkali našince, dali se do řeči a domluvili, pokud vše klapne, výjezd Zilem do kopců. Pak jsme už šli na seno. Tam jsme ještě zjistili, že jsme špek, chleba a sýr nechali v hospodě, tak jsme se ještě vrátili. A pak už vážně chrápem. Tak, to jsme ale měli být na polonině Krásná!

Bolí hlava. Bábuška nám nabídne moloko a osmažený tvaroh a čerstvý chleba.  Pak jdeme na hrob Nikoly Šohaje Loupežníka. Je tam. Češi zatím nikde. Už jsme rozhodnutí se vydat jinudy, ale kde se vzali tu se vzali, Češi is here :o) Jdeme k Zilu. Řidič ještě spí. Pak přeci jen vstane a přijede k nám. Cena cirka 170 na osobu. Je nás celkem 9. Zpočátku si to Zil uhání po rozbité silnici. Pak v terénu taky v klidu, ale přiblížil se krpál a stařičký Zil v polovici krpálu zastavil a nějak se nemoh rozjet. Po asi hodině se přeci jen dobrá věc podařila. Cesta byla divoká, ale nakonec jsme všechno vybalancovali a dostali se na rozlehlou louku, kde jsme s Radkom vyskočili, že pojedeme na druhou stranu. Týpek ještě s klukama udělal apartní kolečko a mířili dolů. My taky, ale na našich bajcích. Cesta dolů byla více než bahnitá a co horšího… čím dál víc se cesta ztrácela v řece. Zpočátku jsme si vyzouvali boty, pak jsme si házeli do  řeky kameny, abychom se dostali na druhý břeh, pak si už jen vybíráme, kde se nejméně namočíme a skončí to totálním broděním v botách – voda nevoda! A pak už zase vychutnávky do Komsomolského. Opravdu zapadlá vesnice. Cesty jsou tady úplně drsné a člověk si připadá, že jede v terénu :o)  Do Teresvy je to asi 65 km. Radko mě nazývá Pantani a tak mu na oplátku říkám Panzani. Nakonec se nudlička hecuje a večer jsme v Teresvě. Přijedeme na nádraží, kde chodí shrbený týpek s kočičkou na rameni. Že zavolá na obsluhu kasy, ať se můžeme poptat na vlaky. 15 minut a nic. Přijel vlak do Tjačivu. Pak paní od kasy. Tak se ptám, kdy jede vlak do Čopu. Ona že 5.50 ráno nebo 3.30 z Tjačivu. Tak říkám ok. Nakonec jí jiná paní poradí, že druhý den je mezi Teresvou a Tjačivem výluka, takže žádný vlak nejezdí. Tak urychleně skáčem do vlaku na Tjačiv. Sednou si k nám dva týpci pod parou. Hlavně ten jeden ji má jak z praku. Chvíli tam do nás hustí, pak ten jeden se vrhne na toho duhého a začnou se tam mydlit. Pak se uklidní a sednou si zase k nám. Jenže na lavičku, kde leží jiný týpek a spí. Nějak se tam pokopou a málem se začnou mydlit znova. Banda jedna. Vystupujem v Tjačivu a paní na nádraží nás nasměrovala rovnou do čekárny, že tam máme přespat do odjezdu vlaku. My si to vyložili po svém. Šup spacáky ven a chrrrrrr. O hodinu později vrzly dveře a vešel místní polda.“Tu něvazmožna spať!“, nebo tak nějak. Tak mu říkám, že nám paní povolila a kdesi cosi. Něco zabrble a odejde. Za půl hodiny znova. A zase stejná písnička. A že by to musel vypsat. Zkontroluje pas. Otráveně se posadíme na lavičku a spíme dál. A tento den nebyl až tak naplánován :o)

A cobydup je tu čas na vstávání a odjezd. Ještě pak dospáváme ve vlaku, který nás nakonec vyhodí v Čopu. Nic není otevřeno a my máme hlad. Na benzínce se těšíme, že si dáme z automatu horkou čokoládu. Automat něrabotájet. No nic, tak šup do sedel a hurá na hranice. Jsme tam brzo a otevírá se až v 9!!! O jééééj. Vlak jede v 10. No nakonec jsme se přiblížil k hranici asi v 8:15 a světe div se, týpek vyšel ven a vzal nás. Slováci dokonce chtěli otevřít bágly, ale na tuto příležitost jsem tam měl přichystané 2 páry smrdutých ponožek :o)  No, paní se zatvářila jak zkažené vejce. A pak už pomaličkou jízdou do Čierné nad Tisou. Zase to klaplo jak mělo. Paráda. Náš původní plán nevyšel úplně podle představ, i přesto to byl úžasný výlet do přeci jen jiného světa.

Chrenko, Radko     (29.7.-2.8. 2008)

Boržava, Koločava, Ukrajina