Zas po roce, byly bajkerské vánoce. K dvouhlavému gangu se přidala ještě další kebule a to vám byl zase cvrkot. A výběr byl opět noblesní v podobě Pítra. To je perpetum mobile na zážitky a to různého kalibru!!! Považte. Ještě jsme nevyjeli, všechno ve stádiu příprav, klape to jak má. Vyzvedeváme si nosič na bajky, připevníme ho tam, vyzkoušíme připevnit jeden horský buldozer a zavřeme kufr. Ale tam klíče od auta, hotovost na zapůjčení nosiče, klíče od bytu a do zavření půjčovny 2 minuty. Auto nedobytné. A to vše podtrhuje Pítrova věta: „To neuvěříte, co se mi stalo…?“ !

Nasedáme do dalšího auta (pro jistotu sebou vozíme dvě, protože jeden nikdy neví) a jedeme si 10 kiláků vyzvednout druhé klíče od bytu, abychom se na místě dověděli, že Pítr není sám, co si dokáže zašantročit klíče. Auto nedobytné, byt nedobytný. Za pár hodin odjezd. Bez občanky to na otevírání bytu není, pakliže nedůvěřujete pochybným individuím. No nic kamarád má sklenářskou službu, takže jsme ho zapojili do akce Mission Impossible. Přísavka, vyříznout kolečko, protáhnout se oknem, vytáhnout klíče a odemknout. Byt dobyt. Pak se to trochu urychlilo a až na rakouské dálnice byl klid, kde nás sejmula hlídka místní policie mastnou pokutou. Ale jinak jsme skluz skoro dohnali a jako správná zvěř jsme dojeli do Arca a ubytovali se v Zologické zahradě. Prý na jednu noc. Ale tak se nestalo a zkysli jsme tam noci tři, protože tam byli na nás hodní a dávali nám na sekeru. První den jakože mírný bajking po okolí, nakonec jsme skončili na šutrech bývalého ledovce a Radko měl opět přenášecí náladu. Tak jsme mu vysvětlili, že na kolech se hlavně jezdí a nosí se jen když není zbytí. Dali jsme pár jablek a taky nějaký ten street bajking až k jezeru a nasávali atmošku. Večer nezbytný planning a ukrutná griláž.

Tremalzo. Robbík nám něco povyprávěl a stačí zadat tuto kouzelnou formulku do gůgla a všude samé báje a pověsti. A jelikož naše radost z cesty do kopce je všeobecně známa, tak jsme se nemohli dočkat. Ale kupodivu to není žádná vražda, ale víceméně opravdu zajímavý zážitek. Přestávek nebylo málo, ale v pelotonu všech těch cyklocvoků jsme se vůbec neztratili a dokonce jsme se drželi nad očekávání dobře. A tak jsme šlapali, odpočívali, nadávali, pili, jedli a zase odpočívali, omdlívali a šlapali a nevěřili a najednou jsme byli nahoře. Odpočinek a pak hurá přes kravince na singltrek a jedééééééééééém. To už byly parametry. Jízda pěkně. A oč déle makačka nahoru, o to déle to sviští dolů. Výkřiky, jedna držka, skočky, brzdy, brzdy, BRZDYYYYY a dole osmažené kotouče, ale ON to viděl, bylo to super. A pak zase vopékačka a planning.

Další den Pítr na Monte Altissimo a my pod a pak super okruh a původní plán zakončit to Skullem. K Monte Varagna to byla smrt. Ale pak už poha jazz, takzvaný kravský frírajd. Pítr dotáhl vysílačky a heslo bylo RUČNÍK a MÝDLO. No to vám povím, to byl samý ručník a mýdlo a výsledek ten, že Pítr utíkal z Altissima jak divočák a my byli někde v džungli a zůstali nepochopeni. Ale cesta luxusní, i když občas do kopce, ale silné to bylo. Nakonec slovo dalo slovo a že to zakončíme v Navene. A to bylo epesní rozhodnutí. Singlíčky, cestičky, šutříky, balvany, výhledy, džungle hops a skok. A pořádný judokotoul, přistání na hlavě. Mírný motahlav a pak ještě slušná brzda loktem. Jinak excelentní sjezd do Navene. Chci ještě!!! To bylo prostě něco parádního. V Navene už Pítr po komunikačním šumu spal. Nakonec ještě kluci lezení u jezera. Zakončení dne opět v ZOO u krbu.

Přesun do Dolomit. Dlouhá cesta a úmorná a strááášný hlad. V Canazei jsme vyjedli všehnu pizzu a pobavili zřejmě místního manažera hotelu pro seniory :-D  Pod Džemem ukrutný spanec u džezera.

Ráno Radko s Pítrem sedlaj kobylky a já jim dělám závozníka a oni si hýkaj na pastvě. Závidím. Pítr je neohrožený borec a každopádně smekám. A pak už tradá pod Tre Cime. Zo pár pošukou tak jak my tam je. Ale výběr sjezdu nás nenechal na pochybách, že to zas bude zážitek. Kluci u chaty ještě vzpomínají na Diboniho hranu a já si v duchu říkám, jak to vůbec v té natlučené ruce udržím dolů. Pítr ještě feratu za kterou nám spílá do všech možných čertů, že nejdem s ním. A my mezitím dolů, ruku bylo třeba občas vytřepat, pak jsem zjistil, že měl Pítr pravdu, že mi tam taky třepe i řetěz, ale dolů to stejně svištělo jako o závod. Zajímavé schody dolů a nádherné scenérie a extáze v hlavě. Dojeli jsme dolů a počkali na Pítra a bylo po jízdě.

Super cesty tam, možností nekonečně. Prostě paráda. Co se týče zážitků východ to jednoznačně není, ale poježdění to je luxusní.

Chrenko, Radko, Péťa       (10.9.-14.9. 2010)

Dolomity, Itálie, Lago di Garda