Po neděli na Čantoryji jsem toho eště neměl dost, tak sem se hned v pondělí zajel ‚vyklusat‘ s Pitem na hřeben Javorníků. Lajna nádherná, i když dala dost zabrat! Exkluzivně tady přinášíme Pitovu reportážní prvotinu plnou naříkání, jakej že ten bajker tvrdej život má a naučíme se i nový báječný česko-slovenský slovíčko :o))

Jóóóó to byl zase parádní den na biku. Ale pěkně od začátku… Ticháč mi píše, jestli nemám v pondělí volno, že bychom mohli dát bike. Říkám mám a hned se ptám, kde to prubnem?! Odpověď je bleskurychlá: Javorníky… naplánuj trasu a zjisti dopravu!! Hmm, to jsem nečekal, ale říkám není probém. Původní plán cesta vlakem někam do Halenkova, výšlap na hřeben a směr na Bumbálku. Druhý den to posílám vedoucímu výpravy a samozřejmě jsem s tím neuspěl. Radko už měl taky svoje plány (úplně opačné)…, a tak druhý den ráno nakládáme biky do cyklobusu, který měl snad půlhodinové zpoždění už v OVě. Ani jeden z nás ale nenašel odvahu něco panu řidiči (věčně s nasraným výrazem) říci…! Nevím jestli naštěstí nebo bohužel si pan řidič byl dobře vědom svého manka, a tak dal našim žaludkům cestou pořádně zabrat. Zelení jak dvě hrušky nasedáme na Bumbálce na biky a raději první tlačenku vynecháváme a fičíme si to pár kiláku po asfaltu. Tam se napojujem na naši červenou lajnu a už to tlačíme…! Hned ze startu jsem si musel vyslechnout Ticháčovo kázání o tom, že mám držet hubu, když šlapu do kopce a zdržet se komentářů jako: „Do… to kopec!“, „Týýýý vole, to je nekonečné“ atd… :)))  No a jak jsme oba zabráni do šlapání, po chvílí hledáme naši červenou a na rozcestí už čučíme do mapy…! Po chvíli vyšel povel: „Jedem podle těch DZINDZIKŮ!“… to je prosím výraz pro hraniční kámen nebo též hraničník! První úsek končíme krásným sjezdem do Sedla pod Lemešnou. A pak zase stoupák! Raději už držím hubu a šlapu nebo častěji tlačím. Hurááá, zase jsme na hřebeni a jedeme pecky! Míjíme Kasárna (žádné „Jsi debilný!?!“ se tentokrát nekoná), Velký Javorník, Stratenec (tam dáváme pauzu a zavzpomínáme na předloňský TKB), Malý Javorník a další úsek zakončujem haluškovým duetem na Portáši. S plnými žaludky vyrážíme dál, pereme to blátem neblátem až na Krkostěnu, kde dáváme pokec se skupinkou postarších paní. To jsem ještě nevěděl, co nás čeká za sjezd, ale dle výrazů paní a samotného názvu onoho místa to bude pěkný krpál. A vůbec jsem se nemýlil!! Ticháč to samozřejmě narval hlava nehlava, já za ním a asi ve dvou třetinách se začínám modlit, ať už je toho konec! Kotouče rudé, v prstech křeč a v tu chvíli prudká levá… to jsem nedal a tradá do keříků… mrcha krásná a z dálky jen slyším Radka: „Jsi OK?“ :)))  Nějak jsme to doklepali do Papajského sedla, dali malou pauzu, já zamknul pusu na zámek a jeli jsme tlačit směr Makyta!! Vyškrábali jsme se opět na hřeben, a tam přišla Radkova chvíle… kameny nekameny, helma nehelma, prostě si chtěl hrát na Pepu Dresslera. No, vydrželo mu to asi jen tak 50m, než si ustlal :)))  Na Makytě jsme se zvěčnili, pak si užili sjezd na Radošov a tím mise splněna!!! Pak už jen závěr do Vsetína, pár zákusků ze zdejší cukrárny a tradááá vlakem směr Ostrava.

Hooodně povedený den!!!!!

Radko, Pit      (11.7. 2011)

Javorníky, Makyta, Stratenec