Dóóbrýý večer, vážení příznivci této dead stránky. Je 19 hodin a máme tady pro Vás večerníček :o)  Tentokráte si poslechneme zasněný příběh takové dvojky ostravských joudů na jejich krátkém podzimním tripu do Nízkých Tater. Nebo už měla být tehdy zima? Ale co…!

Bylo-nebylo a tak dále…, jednoho dne kolem 22h večer vyrážíme s Ticháčem směr Slovensko. Zatím nevíme kam, což mě osobně znervózňuje. Benzinka 3nec… už to nedávám, a tak stavíme, lustrujem mapy a výsledek je tu! Dáme si Nízké Tatry! Inu už kolem půlnoci napařujem tělesa v oblíbeném, teplém, rovněž dead rybníce nedaleko Bešeňové. Ráno se neochotně derem, tuším kolem půl sedmé, z kufru auta a jedem do Ružomberka. Pak vlak a autobus, který cestou proráží krunýř inverze. Demänovská jaskyňa slobody a už si to šmárujem s batůžky zaledněným potokem směr vrchol Siná. Nahoře následuje delší pauzička. Inverze simuluje pocit námořníka, který po 14-i dnech na moři dorazil na korálový ostrov. Mě osobně najíždí zasněžený ostrov, ale to bude tou včerejší koupelí, nějak mám z ní pořád horkou hlavu :o)  Po krátké procházce mladým mechovým lesíkem vycházíme na holý hřeben. Jenže ejhle… hranici přechodu hlídá asi dvacetičlenné stádo kamzíků. Opatrně se přibližujem v domění, že takoví bouchači jako jsme my, by nahnali strach i smečce vlků :o)  Jenže kamzíky to nerozhodí! Klidně sedí na chodníku dále a nechtějí nás pustit, že prej až ukážem batohy, jestli něco nepašujem. Nakonec vše spraví foto do magazínu a můžem pokračovat. Dále na hřebenu pak ještě slídí další četa kamzíků, ovšem my už víme, že foto vykoupí vše! Ale to už na ostrově zapadá sluníčko za obzor mlžného moře a barví ho zespoda do nejrůznějších barev. Jsme zrovna na Chabenci. Na Ďurkovou čo by kamenom dohodil, jenže při vzpomínce na rudého Ďura z Ďurkovej raději budujeme bivak.  Že prej: ‚vem vařič, něco uvaříme‘… 16:45 třesu s Ticháčem zachumlaným ve spacáku: „Hej a kdy teda budeme jako vařit?“… „Eště chvilku v 17h to rozjedem!“. Tak před sedmou mě ze spánku budí Ticháčovo chrápání. Inu na vaření nebyla nějak nálada :o)  Ale pak jsme to stejně rozjeli, i když ve dvou, vařič už šel spát. Druhý den sestupujem do doliny na autonomní území Magurka. Ticháč, šlapaje dolů úzkým, klikatým, jehličnatým chodníčkem, mele furt cosi o nějakých ksindlech-singlech, v očích se mu leskne vzorek předního kola sevřeného pumpující vidlicí a podivně se celý houpe… no úplně mu vyhrává… asi nějaká noční cyklomůra :o)  Kolem poledne procházíme osadou Železné. Na prosluněném paloučku je fotbalové hřišťátko, houpačky a kolotoč a jako kulisa je slyšet křepčení dětských hlásků. Jen je není nikde vidět. Konečně vytahujem vařič, který rázem rozpoutává kulinařskou show… instantní nudle! Když tu najednou atmosféru prořezává ostrý zvuk motorové pily, který rozjíždí desetiminutové sólo. Po koncertě je všude ticho, dětské hlasy jsou ty tam. Raději balíme švestky a razíme na tajemný a odstrčený sólokopec Salatín. Cestou hodíme řeč s místním dřevorubcem a jeho valachem, posondujem terény, vystopujem medvědí trus,… atd.  Nakonec se strhaní, jak malinový křak po sezóně, objevujem na vrcholku! Po svačince razíme z kopce do Ružomberoka. A že je to nádherná procházka zajímavou krajinou, do které hází stíny slunce spolu s mraky, které nad Donovalama pomalu začínají hrozit. Polomrtví, s beztrupým pocitem noh zaražených přímo do hlavy, dorážíme se soumrakem do první vesnice. Pokoušíme se o sprint na 110m překážek přes místní smetiště, potok a škarpu, abychom stihli autobus. No smůla, nebo že by štěstí? Za hodinu jede další a hospoda je tu! A tak v tichosti, s myšlenkama stále na korálovém ostrově nad oblaky, sedíme v místní čtyřce a srkáme pivko…áách!!  Bróúú noc!

Radko, Svoby      (23.11.-24.11. 2011)

Nízké Tatry, Salatín