Už je to tak, že máme v týmu pár ‚cestovatelů‘, co občas někam vyrazí. Dostat z nich ale nějaký fotky či dokonce článek je téměř nemožný… mě se to ale podařilo!!! Pod hrozbami Tantalových muk a žhavení lebky zvané ‚budík‘ jeden z nich vyměk‘ jak nanuk ve skleníku, a tak Vám tu můžem servírovat Tomův hustej literární gulášek :o))

Sobota – v 6hod sraz, v 6.30 vyjíždíme. Buddy uléhá vzadu do auta a nekecá mě do řízení. Super. Okrskama přijíždíme v 10.30 na letiště do Bratislavy. Buddy vyspaný už mě do všeho kecá. „Pár Euro ušetřených za dálnici, pálka za parkovné,“ a hustí a hustí. Auto v klidu přeparkuji a v letištní hale zjišťuji, že už máme odbavené společné zavazadlo s mýma letenkama. Takže batoh musí zpět. Letíme 3hod, potom fronta na auto. Po hodině se dozvíme, že chtějí k objednané částce navíc 95Eur za ropu. Prší, 15°C, vítr. Míříme do Rondy. Pěkné město na dvou srázech, spojené fotogenickým mostem. Zima, 8°C, déšť. Pokračujem v cestě do Gibraltaru. Zde musíme projít celnicí s kontrolou dokladů, jakoby nebyl Shengen. Spíme na mysu Europa. Vítr, zima a průvodce nám nedoporučuje spaní na pláži. Místní policie za to zavírá. Ulehnem v autě.

Neděle – lanovka na skálu nejede (vítr). Autem se snažíme vyjet co nejvýš. Na konci cesty nádherné výhledy. Pohled na přistávací plochu, přes kterou jezdí auta, na záliv, město. Všude kolem vojenský prostor. Po poradě pokračujem dál podél pobřeží do Sevilly. Kolem nás ohromné množství větrníků. Později to vidíme v celé Andalusii. Za městem Tarifa obrovské pláže. Lidé pouštějí draky, jezdí na koni. Vidím Maroko jak na dlani. Zastavujem ve Vejeru, maurským městě. Fotíme. Kousek odsud mys Trafalgar. Pokračujem po placené dálnici do Sevilly. Při cestě do centra jedem kolem fotbalového stadionu klubu Betis. Zastavujem a kupujem lístek za 30Eur pod rukou od místních. Ti nás pernamentkama přetáhnou dovnitř arény. V ochozech 35 tisíc lidí, ale fotbal jako u nás. Po zápase pokračujem dál do centra. Zastavujem se u corridy. Borec nám prodává lístek v ceně 85Eur za 50Eur. Vstupujem, v corridě je už toreador a býk. Musíme čekat na schodech. Nesmíme se bavit, jedině toreador provokuje býka a je slyšet jeho „tora, tora“. Je to jako v divadle. Lidé jsou oblečení v oblekách a ve svátečním. Jsou zde celé rodiny s dětma. Jak toreador zapíchne býka, diváci vstanou a mávají bílýma kapesníčkama. Býk je odtažen koňma přes střed arény. Celkem je jich usmrceno šest. Toreadoři na koních tančí. Úžasné, co vše s nima dovedou dělat. Větší zážitek, atmosféra, než na fotbale. Potom projdem centrum, zastavíme u katedrály a pokračujem v cestě. Spíme na pumpě 60km za Sevillou. 13°C, ráno 8°C, vítr.

Pondělí – kupujem benzín do dvou pet láhví. Pojedem na doraz. V místním motorestu mají skleněnou klec pro kuřáky. Cestou zastavujem u solární elektrárny. Buddyho profesionální deformace. Válec vydává světlo, jako slunce. V Cordobě jsme ve 12hod. Jdem do Mešity za 8Eur. Atmosféra sloupoví mě znovu nadchne. Po obědě pokračujem směr Granada. Nekonečné kopce oliv. Sníh kolem nás na kopcích. Odhadujem, že začíná od 1600m. Parkujem a spíme na vyhlídce pod Alhambrou.

Úterý – café a směr Sierra Nevada Pradollano. Vystoupáme z 500m do 2600m. Od 1400m sníh. V lyžařském středisku všude pusto. Pár nadšenců a my. Stoupáme sjezdovkou do 3000m a pak zasněženou cestou do 3150m. Teplota -3°C a z větru se stává vichr. Mrznou mě ruce. Pak už diretkou na vrchol Velety 3393m. Zde zavřená chata. Foto, oživit ruce v rozkroku a dolů. Na obličeji mám vypálen ovál. Přesně jde poznat, kde mě obličej kryla kukla. V 17.00 odjíždíme směr Trevelez pod Mulhacénem. Poslední vesničky vypadají skvěle. Mají atmosféru, čisto, obchody i v 19.00 otevřené. Měníme trasu zítřejšího nástupu na Hoya Del Portillo. Zde je překrasné posezení pro turisty. I když dnes hraje Real Madrid s Bayernem Mnichov, nevracíme se zpět do vesnice, balíme to a jdem spát.

Středa – budím Buddyho (během celého výletu spí v autě). Vykoukne ven po pěti minutách, uvidí mráček na nebi a už by chtěl zas někde jezdit autem. Po chvilce pochopí a jdem na Mulhacén. Zpočátku krásný les. Později za odbočkou na Refugio Poqueira vyhlídka (mirador) + úkryt z kamení. Jdeme choďák po cestě, která by měla jít pod Mulhacénem až k včerejší Veletě. Na hřebenu vichr, vzdáváme to až příliš snadno a scházíme na Refugio Poqueira. Cena zde 15Eur (pro Alpenverein 7Eur). Potkáváme zde Poláka Mira, který nás pozve k sobě do města Lanjarón, kde se konečně umyjem a přespíme. Tvrdí nám, že zde bývá v zimě 20°C a nyní ta zima je abnormální počasí. Večer jdem na fotbal Barcelona – Chelsea do anglické hospody. Ve španělských nemají na placený kanál. Cestou se lidé smějí mému opálení. Jeden se může umlátit smíchy. V hospodě angličan poklepává svého nejlepšího kamaráda Mira, ale k zaplacení odvedené práce Polákovi se nemá. Petr Čech překonal Barcelonu a Chelsea vyhrála 1:0. Platíme za 3 piva + tapas 9,90Eur.

Čtvrtek – budíme se v pokojích bez oken. Je zde plno vychytávek  (vypínače za dveřma, apod.). Chčije. Ranní čajíček a těstoviny nezvednou moc náladu. Buddy mě velmi snadno ukecá k zajížďce do Tabernas, krajiny kde se točí filmy (kovbojky, Indian Jones, …). Dlouhá jízda sem, pár fotek – krásných a znovu dlouhá jízda směr El Chorro, kolem Granady. Cestou se zastavujem u hradu Castillo de la Calahorra. Při jeho focení se objeví ponorková nemoc. Buddy chce, abych mu říkal před focením prosím. Já ho pošlu do prdele a odmítám mu dělat fotky. Navečer přijíždíme do El Chorro. Konečně neprší a hned potkáváme Čechy. Vlaková zastávka z Malagy do Rondy je 10 minut od nástupu stezky EL Camino del Ray. Jdem jí prohlídnout z protější strany. Železné pilíře začátku stezky jsou uřízle, tunelem od vlaku dojdem za chvilku až na konec stezky. Uvidíme zítra. Vyjíždíme na kopec nad přehradou, kde je vyhlídka a přečerpávací přehrada elektrárny. Trochu sjedem a v budce tuto noc, pěkně zahřatí dvěma víny a zásobou sýru, přespíme.

Pátek – ráno ještě jednou vyjedem na vyhlídku, uděláme foto, pokocháme pohledy a sjedem ke stezce. Zjišťujem, že je tam natáhle lano, které nebylo vidět. Berem sedáky a lezem vzdušnou cestou nahoru. Buddy už neprotestuje proti focení. Už z první velké díry na chodníku jsem posraný strachem (a to doslova, protože ráno jsem nestihl navštívit wc). Jinak si užíváme. Na focení je to krásné. Na konci stezky sejdem dolů, přebrodíme řeku a včerejším tunelem zpět. U auta Buddyho ukecám k návštěvě geologického parku El Torcal. Je to 40km zpět na prázdnou nádrž. Přijíždíme do úžasné skalnaté krajiny. Něco tak pěkného mohla vymyslet jenom matka příroda. Je to taková třešnička na dortu z našeho výletu do Andalusie. Cestou dolů jedeme už jenom na výpary. Naštěstí jsme našli pumpu včas. Odpoledne přijíždíme do Malagy, kde se až do večera flákame. Buddy, i když celou cestu mluví o hubnutí, když uvidí pana Woka, neodolá a navštíví ho. Sežere podle jeho slov na počkání přinejmenším 3kg masa a potom v autě, cestou na letiště, funí a heká. Zde se zváží a potvrdí si svůj odhad.

Sobota – ráno letadlem domů. Ponorková nemoc vrcholí a s úlevou jsme ve tři hodiny odpoledne doma. Bylo to fajn, jenom na můj vkus jsme moc najezdili autem (1703 km) + cesta do Bratislavy a zpět, což je dalších 540km.

Tom Tom, Péťa      (nejspíš jaro 2012 :o))

Andalusie, Španělsko, Veleta