Ski & Snb

Bílá Rila 2013

20. 06. 2013  

Na letošek se nám povedlo delší společné volno až na přelomu března a dubna. Takhle v prosinci se to nepozdávalo jako termín pro powderdays v blízkých krajích, takže jsme se rozhodli, že zkusíme jeden z mých dlouhodobějších snů – sever Norska.

No jo, jenže autem ve dvou? Inzerát ve spolujízdě na Powderline jsme nechávali planě vyhnívat až do poslední chvíle, jen nějaká dobrá duše z redakce ho sem tam vytáhla na oči – DÍKY ;)  Bylo jasné, že budeme muset změnit destinaci. Po týdenním intenzivně-nedočkavém checkingu počasí v Evropě a cen letenek do Gruzie, kterou jsme už podruhé letos odložili na jindy, navíc s jasně kladným vztahem k zemím východním, rozhodli jsme se pro bulharskou Rilu. Nějakou základní představu z bulharských pohoří jsem měl z dřívějších letních výprav, takže jsme jeli poměrně najisto.

Po nákupech proviantu a ladění materiálu a auta poměrně nezvykle v poklidu vyrážíme někdy v úterý odpoledne. Na dálnici mezi Brnem a Bratislavou začíná vydatně sněžit a průměrná rychlost průjezdu nočním Maďarskem je 50km/h se šlajfem na každém rondlu. Inu nakonec se bez větších problémů kolem středečního poledne ocitáme po 1.500km jak dva zombie v bulharském středisku Borovets. Všechno tady smrdí čtyřkovýma službama za jedničkové ceny. Bezplatný parking je na první pohled nemožný a na implementaci klasických somráckých kliček jsme příliš unaveni. Vydáváme se tedy prozkoumat údolí nedaleké řeky Beli Iskar. Po průjezdu stejnojmennou vesničkou stoupáme po rozbité cestě pomalu proti proudu nádherného potoka. Znechucení z Borovtze mizí, ožíváme, začíná hustě sněžit, dobrá nálada je i přes únavu na cestě. Jsme v 1.500m sněhu na cestě přibývá, jedeme v kolejích, místy drhnem spodkem. Teoreticky bychom se měli dostat až nad 2.000m k vodní nádrži Beli Iskar, kde chceme nechat auto a konečně vyrazit hluboko do hor. Za zatáčkou se krajina otevírá, projíždíme kolem zchátralých budov, ale co to? Z poslední budovy se ozývá mohutný psí štěkot a přes cestu je závora. Zastavujeme a zanedlouho vidíme vycházet z budovy pána v uniformě. Otáčíme a špekulujeme nad tím jak se dostat za závoru. Sníh přechází v lijavec, no nálada je zase blíže k bodu mrazu.Vytahujeme mapy a jdeme za týpkem k závoře s mylnou představou, že to nějak vyjednáme. O dvě hodiny později zase projíždíme střediskem Borovets, je to trošku zlý sen a tak stavíme u putyky, že dáme pivko a nějaký žvanec. Hostinský vypadá pohodově. O to hůře vyhlíží polévka-smradlavá kuřecí, ročník 1990. Zapíjíme alespoň vynikajícím čepovaným pivem, jinak to nejde. Následují smažené brambory s plesnivým buketem a docela chutná megaklobása. Posíleni, avšak s obavou o budoucnost našich trávicích traktů se vydávame hledat další cesty, které by nás vyvedly alespoň do 1.800m. Jednu takovou ,zdá se, nacházíme na konci vesnice Kostenets. Tentokráte stoupáme prudkými serpentýnami zasněženou lesní cestou vysoko nad vesnici. Ovšem opět vě výšce 1.500m narážíme na překážku, cesta je dále sjízdná jedině nějakým terénnějším vozidlem. Jsme neskutečně unaveni a tak kempíme u studánky a asi kolem 17:00 jsme oba tuzí.

Čtvrtek. Ráno hezky začerstva to pálíme zase zoufale do Borovtze, poměrně snadno vyšpekulujeme parking a už kolem 10:00 se cpeme do stylově červených laminátových vajec značky Poma. Po výsadku sjíždíme traverzem na konec střediska a dále už šlapeme až k místu, kde za sílícího větru kopeme základy pro stan. Všude kolem jsou sice parádně vyhlížející spoty, jen nad většinou z nich čekají na své gravitační vyvrcholení převěje velikosti autobusu a tak v myšlenkách řešíme jak by se tam dalo bezpečně najet.

Pátek. Ráno číhá před stanem Rákosníček s mlhou a ty tři chlupy na hlavě mu ve větru vlajou vodorovně. Sesouváme se níže, kde ještě nekalí viditelnost, ale i tak se nejede zrovna nejlépe. Před další lajnou čekáme marně asi 15min v naději, že se mlha rozestoupí. Míříme zpět ke stanu a diskutujem, co budeme vlastně dělat. Nakonec míříme výše do mlhy a vichřice na průzkum k „Cirkusu pod Musalou“, kde objevíme pod sněhem dveře do temného kumbálku s postelema a tunou nafoukaného sněhu. Po krátké poradě se prodíráme větrem zpět ke stanu a pokoušíme se sbalit věci. No, po dvaceti minutách už funíme metelicí k Cirkusu, kde upravujeme a těsníme špeluňku do obyvatelné podoby – luxus, prostor, pohodlí.

Sobota. Viditelnost ucházející. Jde se. Musala čeká. Cestu lemuje ocelové lano, které sem tam vítáme jako skvělou balanční pomůcku. Napoprvé testujeme stabilitu sněhové pokrývky a jedeme krátkým širokým žlabem zpět k jezeru. Drží to pěkně a tak se napodruhé drápeme až na vrchol, začíná pořádně fičet. Posledních 200m po téměř vodorovném hřebeni se plazíme kvůli větru. Poryvy si s námi dobře pohrávají. Nahoře se potulujeme okolo staré a nové meteorologické stanice, když tu na terásce stojí lidé a šplhají po žebříku dolů. Bereme to nahoru a po pár větrných gestech s pánem domu se dostáváme do útrob zasněžené meteostanice, kde dáváme malou pauzu hezky v teple. Vůbec nechápeme, co tu ten člověk celé ty dny v tom počasí dělá. Nakonec se loučíme s tím, ať dáváme pozor a parádním žlabem valíme dolů k Cirkusu, kde čekají 2 skůtry. Jsme trošku na rozpacích co se děje, ale v zápětí chápeme. Tady jsme v Bulharsku, tady se může všechno. Když borci viděli, že žlab drží,  rozhodli se, že jej vyjedou na skůtru až na Musalu, o což se další hodinu neúspěšně jeden z nich dokola snaží. No, ale chybělo mu asi jen posledních 50 výškových metrů…! Asi jinej gang…! My razíme ještě na jeden vypečený žlábek s pracovním názvem Centrál!

Neděle. Ráno to vypadá slušně, šlápnem si na hřeben mezi Musaly k výrazné skále s pracovním názvem Indián. Počasí se během chvíle razantně mění! Poslední metry zdoláváme po čtyřech! No hnus. Vítr 100km/h, mlha, sníh a všechno se to mele ve vzduchu. Nějak to zhoblujem dolů a přemýšlíme, co dál?! Do špeluňky se nám tak brzo nechce, chtěli bychom dát chill u zamrzlého jezera, jenže v tom větru?! A tak postavíme iglú… tak jo! Po 6-i hodinách dřiny vznikne iglú a my se celí promočení a se sněhem ve všech štěrbinách plazíme  do špeluňky, pojíme a jdeme spát.

Pondělí. Apríl. A konečně je to tady. Tolik čekané azuro!! A tak to hned pálíme na Musalu. V půlce kopce zjišťujeme, že podobný nápad má skupina asi 15-ti postarších skialpíků. Proto neváháme, nahoře jsme rychlí a kreslíme první 2 lajny dne! Paráda! A zpět na Musalu! Cestou se bavíme tím, co se děje tam, kde jsme před chvilkou namalovali lajny. Je to řádná taškařice, ale nakonec všichni bezpečně sjedou a mezitím se mezi nima dokonce mihne šumem svistu i nějaký opozdilý freerider. Svačinka na Musale a jdeme pryč, je tu na náš vkus nějak moc přelidněno. Pálíme to dále po hřebeni a už za necelou hodinku stojíme na vrcholu asi nejkrásnější lajny, kterou jsme tady jeli. Pak se traverzem a výšvihem dostáváme na Malou Musalu, kterou od té Velké dělí poměrně vysoké skalní rozsedliny, takže máme klid a čisto. Sluníčko pomalu cestuje za obzor a my si dáváme poslední dnešní božskou lajnu.

Úterý. Předaprílovská metelice bude řádit i v dubnu….a tak nám nezbývá, než strávit další den ve spacáku v temném podzemním kutlochu…pěkná depka teda…ale ještě že tu je!

Středa. Ráno to vypadá opět bledě, kolem deváté ale přichází změna a tak frčíme do terénu. Cestou nahoru se ale opět zatahuje, a tak volíme mlžný Centrál. Druhý pokus směřuje na Musalu, kde připraveni čekáme na okno. No, po 20-i min čekání jsme už sice pěkně ztuhlí, ale pod náma je pořád mlíko. Následuje teda přesun po hřebeni někam, kde by bílý chaos kontrastoval s něčím tmavým a smysly tak byly schopny řídit kvalitní pojezd. Míříme tedy k dosti úzkému a strmému skalnatému žlabu a zase čekáme jak trubky na okamžik, kdy uvidíme skrze něj až dolů. Jenže to se nekoná, naopak se začíná pokradmu stmívat, a tak se Ticháč opět rozhodne napálit to zase jednou tak trochu do „neznámého známa“ a po chvilce mizí v mléčném sněhomlhopádu ohraničeném vysokými skalisky. No, nezbývá než ho následovat….krkolomný „sesun“ v difuzním koktejlu…, no ale tak na tu bídu, furt lepší než sedět ve spacáku ve špeluňce.

Čtvrtek. Začínám si připadat jak kokot na běžícím páse. Mlha, vítr…! Jak roboti stoupáme pro změnu na Musalu. Z vrcholu sjíždíme opět na Centrál. Mám toho plné zuby, až na aprílový sen jsem za poslední týden neviděl nic než bílou a pár odstínů šedi, taková depresivní schýza s manickým aprílovým okénkem… díky za něj! A tak balíme vepře a pálíme dolů. Jakmile klesneme do klečového patra, začínají padat těžké sněhové krupky. Zeleně přibývá, vjíždíme do krásného lesa. To je slast vidět po delší době život, zastavujeme na malou pauzu a kocháme se. Navíc začíná vycházet sluníčko. Po přijezdu k autu míříme na Beli Iskar, kde kempíme a zakončujeme tuto prazvláštní výpravu malým mejdanem u kouzelné řeky.

Pátek. Pomalu se vydáváme domů. Cestou ještě čeknem středisko Malyovitsa a koketujem s myšlenkou jednodenního tripu, ale nakonec vyhraje lenost a po krátké nevyhlášené podivné hře na schovávanou s ochranáři pálíme pěkně pryč.

Každopádně tohle byla teprve mapáž terénu!! Myslím, že se sem ještě vrátíme a prorejdíme všechen ten božský potenciál, který tahle oblast bezesporu má, jen jej strašně ukrývá… asi je holka stydlivá. No a my budem příště něžnější a budeme doufat v lepší počásko :o)

Radko, Svoby  (27.3.- 5.4. 2013)

, ,


12 komentářů

  1. avatar Svoby napsal:

    Kuba: Jojo, včil sem tam před týdnem byl to omrknout v létě, tož jako terény jsou tam suprové. Tak snad to klapne.

  2. avatar Tichac napsal:

    No paráda, Kubo… už teď je jasný, že sem po příští zimě zas bez dovolený :o))

  3. avatar Kuba napsal:

    no už se těším :). btw letošní jarní žiarská vyšla luxusně, chumelenice, azurič, powder, firn, no prostě vše… :D
    takže tam bych vás příště taky rád viděl :)

  4. avatar Tichac napsal:

    Little Ymli: Oká draci… uvidíme, co nám příští zima přinese… snad zas nějakej východ klapne… rád bych!!!

  5. Krásné fotky.Super trip.Rád bych s Vámi s tatíkem vyrazil na Balkán příští zimu:)

  6. avatar Tichac napsal:

    Svoby: Good plán… tu chumelenici bych ale objednal eště na úterý a sobotu… :o))
    Jóóó… a taky vemem víc pomerančů…!

  7. avatar Svoby napsal:

    Jojo, těším se na příště a lepší počásko! Zapálíme velkou vatru a přivoláme týdenní azuro a -5°C s čtvrteční chumelenicí :D

  8. avatar Tichac napsal:

    Peet: Big Thanx to Creepy Crawley Crew!!!
    Kuba: Příště jedeš s náma, ty provokatére :o))
    Chren: Dva, tři roky eště potrénuješ a pak to někde rozprášíme together!!
    Eminem: Happy B*Day, školačko!

  9. avatar chrenko napsal:

    moc pekny

  10. avatar Kuba napsal:

    paráda :), ten apríl závidím, jinak to vypadá na pěkně ozajstný trip!
    Inu my se tu ale taky neměli špatně, bez vás jsme tu velikonoční nadílku stíhali rozorat jen taktak!!!

  11. avatar Peet napsal:

    Kraaasa jakozto obvykle ;)

  12. avatar Tichac napsal:

    Konečně sem se hecnul… snad Vás to trochu ochladí při těch peklech venku!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.