Tak sem eště v závěru tohoto slavnýho dne stihnul publikovat parádní report z bajkování v Albánii!! Původní plán,  jet tam s pramičkama a krotit vodní živly, padl a následně vykrystalizoval v tenhle skvost… ale o tom už nám poví někdo jinej…

Přátelé, kamarádi!

Vše začalo jednoho krásného dne na benzinové pumpě OMV, kde jsem se připojil k triu Tros Bikeos Šílenos ve složení Petr, Mára a Ticháč. Mé jméno je Záclona a budu vám tento příběh vyprávět. Posledním členem výpravy byl nafukovací Ford Focus combi v nejlepších letech, protože jinak naprosto nechápu, jak jsme do něj mohli vše naložit. Již samotné nakládání mělo prvky zábavního pořadu na nejvyšší úrovni, neboť jsme návštěvníkům pumpy zdarma poskytnuli zhruba hodinové představení ve stylu, jak naložit nenaložitelné. Petr jakožto hlavní stavitel se snažil seč mu síly stačili. To bylo doprovázeno naším hlasitým pozitivním povzbuzováním typu – to se tam nemůže vejít! Dost mi to připomínalo hlášku ze starého porna – Ona: ten se tam nevejde! On: ale vejde. Ona: au… On: tak vidíš…!  Nakonec se vše zdárně podařilo a my mohli vyrazit směr Černá Hora. Ticháč předvedl svoji klidnou a rozvážnou jízdu přes Slovensko, Záclona si vzal Maďarsko, Mára Srbsko a Petr zakotvil v sobotu dopoledne na našem místě určení v Gusinje, které leží blízko hranice Černá Hora – Albánie. První věc, kterou jsme udělali, bylo to, že jsme se šli pozdravit s místními celníky, od kterých jsme si nechali orazítkovat pasy jak černohorským, tak albánským razítkem. Nafukovací Ford jsme zaparkovali na malebném místě u potoka a začali se modlit, aby tam byl i po návratu. Ne snad kvůli místním lidem, ale kvůli potoku, ze kterého se díky menším přeprškám stávala pěkně rozvodněná řeka ve stylu vtipu: Se tak potká Labe s Vltavou u Mělníka a řeknou si: Už jsme dlouho nezakalily, tak se pořádně vylejem! Zabalili jsme a vyrazili na cestu. A ta byla překvapivě do kopce. Na první rozdýchávací a kochací pauze u vodopádu jsme nabrali novou sílu a kopec se nám najednou zdál jako příjemná rovinka. Mně tedy upřímně ne, ale to bylo zřejmě tím, že jsem se předýchal…čerstvého horského vzduchu samozřejmě :) Cílem prvního dne byla opuštěná chata pod sedlem, přes které jsme se měli dostat do Albánie. Po nekonečném výstupu, kdy už jsem nedoufal, že v životě ještě někdy něco uvidím, jsme najednou uviděli chatu vymalovanou jak od mistra Lady. Po uložení kol nastala nejpříjemnější část dne, a to vaření. Menu se skládalo z petrklíčového čaje, divoké pažitky, trochy kopřiv a Márova kosmického jídla. Zkrátka Pohlreich hadra. Náš luxusní vařič se sklokeramickou deskou byl v plném provozu. Následovala pohádka na dobrou noc, naražení kulicha a zavrtání do spacáku. Mára prděl, Ticháč chrápal, Peťa smrděl, Záclona umřel :)
Nedělní ráno nás nepřivítalo úplně nejvlídněji, tak jsme se rozhodli odjezd oddálit. Nakonec jsme se díky přetrvávajícímu dešti rozhodli, že odjezd odložíme o celý den. Peťan ale přišel (jak se později ukázalo) s geniální myšlenkou, že bychom si mohli ulehčit a poponést si o kousek výš alespoň kola. A tak jsme vyrazili. Zhruba po hodině výstupu přišel první sníh. Následující dvě hodiny strávené po kolena ve sněhu a s kolem na zádech jsem si říkal, jestli jsme normální.  Podotýkám, že byl konec května a když jsem se balil, tak jsem si říkal, že rukavice určitě potřebovat nebudu. No a byl jsem za jedinýho trotla, kterej je neměl. Po třech hodinách výstupu jsme zaparkovali kola a vydali se na cestu zpět do chaty. Sjezd na botách nám šel náramně. Na chatě rozmrznout, uvařit, tradičně filosoficky podebatovat o hloubce bytí a spát.
V pondělí nás čekalo lehčí repete a to jen s batohama. Načasování vyšlo parádně, neboť po tom, co jsme opustili chatu a vystoupali notný kus cesty nad ní,  jsme viděli, jak do ní přijíždí místní šuhaj na traktůrku. Postupně jsme se dostali až k našemu depu, kde jsme měli uložená kola a vyrazili zdolat horské sedlo v plné polní. Těsně před vrcholem začali kluci najednou zrychlovat, a tak jsem byl mírně zklamán, že mi nikdo neřekl, že se bude bojovat o puntíkatý trikot pro nejlepšího vrchaře. Ale brzy jsem pochopil, že trikot jim byl úplně šumák, protože za vrcholem následoval pro ně tak dlouho očekávaný sjezd. U každého se příznaky projevovali jinak – Ticháč začal slintat, Peťan zklamaně mumlal, že to je málo prudké, Mára hledal nejlepší pozici pro záběr a Záclona se začal modlit. Sedátka dolů a šlo se na to. Kdo neudělal trojný salto s pěti vruty byl bačkora. Brzdy dostaly neskutečnej čoud, ale nakonec jsme to zvládnuli všeci. Po jízdě ve sněhu přišli serpentýny, ve kterých Peťan zkoušel pevnost svojí helmy. Crash testem prošla na jedničku :) Od začátku sjezdu už jsme byli prakticky v Albánii. Sjeli jsme do údolí a pokračovali přes vesnici Valbona dále podél řeky, kterou jsme si párkrát přebrodili. Nyní nastal okamžik, který nikdo nečekal – asfalt. Po asi tříkilometrovém sjezdu (můj hrubý odhad) nás Peťan zastavil a řekl, že jsou Albánci čů****, když na takovou pěknou šotolinu nalili asfalt a odvelel nás přes řeku na cestu pro pěší turisty, kde se postupovalo následovně: 10 metrů jízdy, 10 metrů tlačení, tu přes spadlej kmen, tu přes pořádný šutry. Po takto absolvovaných pár kilometrech jsme zastavili na nejromantičtější louce v jihovýchodní Evropě. Již zde se začalo projevovat stavitelské nadání našeho Máry Bear Gryllse. Vystřihnul jeden exkluzivní přístřešek  4+1 pokrytý pouštní vojenskou celtou po neznámém vojínovi. To ovšem byla jen rozcvička na to, co přišlo následující den. Ale o tom až za chvíli. Následoval tradiční ohýnek, Márovo kosmické jídlo, Ticháčova čínská polévka, Peťanův Dobrý hostinec a Záclonovy grilované ponožky.
V úterý nás po probuzení přivítalo sluníčko a my se mohli kochat, protože to vážně stálo za to. Poté, co jsme se dokochali, jsme vyrazili dále podél řeky Valbony směrem k Dragobi. A tu nám přišel první úraz. Při zastávce na doplnění vody se Peťa rozhodnul, že nám ukáže své umění ve forest-parkouru. Jeden tríček bohužel nevyšel a při dopadu to odnesl palec na levé ruce. Peťa by si toho ani nevšimnul, kdyby nepřišel Mára a neuklidnil ho slovy – TY VOLE, VŽDYŤ TY TO MÁŠ OTEKLÉ JAKO PRASE!!!!!!!!!!!!!!! Po těchto slovech Peťa upadnul do deprese a následně do mdlob. A začalo se ošetřovat. Náš medical-team vytvořil během minuty polní nemocnici, za kterou by se nemusel stydět ani příslušník SAS. Po odborném ošetření, kdy Peťa nemohl téměř hnout s rukou jsme vyrazili dále. Takto indisponován nám ujížděl ne o kilometr, ale jen o půlkilometr :) Další tábor pod širým nebem jsme díky tomuto incidentu rozbili již ve dvě hodiny odpoledne blízko městečka Dragobi. Záclonovy a Ticháčovy nohy ještě toužily po pohybu, a tak jsme se vydali do největšího města, které jsme během našeho pobytu navštívili, do Bajram Curri. Mára zůstal s Peťou jako zdravotní bratříček. Cíl cesty byl jasný, najít krám, kde by se dalo koupit něco alkoholu, bo Peťanovi se dva dny před odjezdem narodila malá svištice, takže jsme to chtěli zapít (a zmírnit tím samozřejmě i bolavou ruku). Bajram Curri má asi 7500 obyvatel a je klasicky rozeseto na obrovské ploše ve stylu tu barák na jednom kopci, tu barák na druhým kopci. Centrum města bylo poměrně moderní  v čele se sportovním areálem, který zdálky vypadal tak, že by mohl hostit Diamantovou ligu. Po návštěvě dvou obchodů jsme odjížděli obtěžkáni Jackem Danielsem a Coca Colou. Cesta zpátky – hell do kopce. Když jsme se vrátili do tábora, tak jsme nestačili koukat, co Mára Bear Grylls za tu dobu, co jsme byli pryč, vytvořil. Tento apartmán vyrobený z kola, větví  a dalších větví by mohl u nás prodávat jako zahradní party přístřešek a vydělal by strašnou vatu. Pravda místo kola by se tam muselo šoupnout něco jinýho, protože za padesát tisíc by to prodával dost těžko :) My strávili noc klasicky na tvrďáky na zemi.
Po středečním probuzení jsme vyrazili opět na vrchařskou prémii, protože jsme pomalu mířili opět k autu. Den popíši následovně – najetých 20km a nastoupaných 1200 metrů. Tento den přímo hýřil zážitky. Během stoupání jsme udělali doplňovací vodo pauzu během které nás předešel nejpodivnější konvoj, jaký jsem kdy viděl. 3 koně naložení od deštníků přes peřiny a školní brašnu, vedených šesti vysmátými horaly oblečenými v disco tričkách, riflích a polobotkách do tanečních. S úsměvem se s námi občerstvili, pokynuli nám a vyrazili dál do kopce. My si dali ještě tak 15 minut odpočinek, sednuli na biky a začali dupat do kopce. Naše tempo bylo pekelné. Armstrong v dobách největší drogistické slávy by nestíhal. Zhruba po deseti kilometrech převážně vzhůru jsme přijeli do horské vesnice Ceremi, která byla totálně odříznuta od okolního světa (ostatně jako téměř vše v oblastech, kterými jsme projížděli). První bomba přišla hned po příjezdu, kdy nás míjeli dva místní junáci s ofinkou. V momentě, když prošli kolem nás, tak jsme málem spadli z kola o která jsme se opírali, protože oba dva měli cop, který by se dal zastrčit do trenýrek. Nechápali jsme…! Druhá bomba následovala o chvíli později, a to když jsme o kus dál potkali totálně vychechtanou karavanu, která nás před deseti kilometrama míjela v kopci. Vůbec jsme nechápali…! Měl jsem chuť kolo vzít a zkusit ho vyměnit za polobotky, disco triko, rifle a koně se školní aktovkou. Naprosto vybruslení z míry jsme se pustili do dalšího stoupání. Náladu nám spravil famózní výhled, který byl k mání po celou dobu výstupu. Dále následovalo stoupání (rozuměj tlačení, páč to byl fakt krpál jako hovado), jízda, stoupání, jízda, stoupání, 1.krize, jízda, 2.krize, 3.krize, jízda, skepse, jízda, černé myšlenky…! V předu udával tempo nezničitelný robot jménem Petr Vyjeduvše Svoboda. My ostatní vláli někde za ním. Po menší výměně názoru jsme nakonec dosáhli odměny v podobě opuštěné salaše, ve které jsme strávili další noc. Totálně vysosaní jsme si pomlčeli u ohně a upadli do kómatu.
Čtvrteční ráno – chčije, takže kola zůstávají ve stáji. S kamarádem rehkem a jeho rodinkou, kteří s námi sdíleli salaš jsme si klepajíc kosu snažili rozdělat oheň. Bačovi jsme malinko přeorganizovali interiér a kamna mu šoupli do ložnice. Tepla jsme nakonec dosáhli, ale místo krásně sálajících kamen jsme stvořili luxusní udírnu. Peťa nám po hodině uzení slušně oznámil, že na tohle sere a vyrazil do deště. Když se vrátil nařídil přesun, protože objevil naprostý skvost mezi salašemi. Nastalo tedy další stěhování. Po dalším výstupu jsme přišli do čtyřhvězdičkového hotelu s krbem, čtyřmi postelemi a záchodem. Čekala nás naprosto parádní noc vyplněná strašidelnými historkami u krbu a filosofickou debatou podpořenou jak jinak než zelenou bylinou.
V pátek ráno nás přivítalo sněžení, které ale naštěstí brzy ustalo. Následoval sjezd, opětovné dobytí Albánsko-Černohorské hranice a návrat k autu. Cestou jsme se odměnili za sedmidenní strádání pstruhem v restauraci, do které jsme přišli totálně zašvihaní od bláta. Pak už jen návrat k autu, zkulturnění v řece a skládačka všeho do auta. Musím opět podotknout, že kdyby tam nebyl Peťa, tak buď neodjedeme vůbec, nebo odjedeme minimálně bez dvou kol, protože to tam prostě nebylo možný nacpat. Ale on zná svého mazlíka (Forda) nejlépe a ví, kde má ještě volné místečko. Cesta domů – Mára se Záclonou dělba do Maďarska, probuzení Peťana, který nás dodrivoval až domů. Závěrem bych chtěl dodat, že toto byl naprosto nejlepší trip na kterém jsem kdy byl!!!

Kluci díky, že jsem se toho mohl zúčastnit s vámi!

Zdar jak sviňa, Záclona

Radko, Svoby, Mára, Záclona       (25.5.-31.5. 2013)

Albánie, Černá hora, Prokletije, Valbona