„Tak co v to září? Dáme zase nějakou bigvol lezbu? Co ten Badil?“, „No tož na toho Cassina bych se asi hecnul!“… „Tak jaká? Badil? Jedem?“, „Kámo změna plánu, mám naštíplé rameno, asi toho moc nevylezu“… Takže nakonec Piz Bernina, prej nějakej rest z „mládí“ nebo co… a tak jedem. Nejvýchodnější štyrka v najvýchodnějšom štýle!

16. září je dnem odjezdu. Svoby má křeče v břiše a sračku jak bič, Ticháč hurcá jak tuberák a teplotu raději neměří. Nezájem, jedem! Téhož dne na dálnici kousek za Salzburkem: „Ty co mám zrobit, aby to do toho kopce jelo? A vůbec, proč svítí ta červená kontrolka s vykřičníkem?“ Následuje žlutá kontrolka motoru, pokles nálady na nulu a nocleh v kufru na nejbližším parkáči. Ráno v 8 stavíme v prvním autobazaru. „Bitte, wo befindet sich ein billiger autoservis?“ „Porsche Kuffstein.“ „Danke…!“  Naštěstí přestaly svítit všechny kontrolky, výkon motoru je ale o čtvrtinu menší. Po menších rozpacích jedeme dál, směr St. Moritz, Pontresina.

V 16h už kličkujem mezi drožkama a důchodcema údolím Roseg, v 19h stavíme stan na krásné skalní polici kousek pod chatou Tschierva. Další den následuje cca 1200 výškových a krátký úvod do lezení s vepřem na zádech. Nocleh v předsunutém orlím hnízdě za neutichajícího větru v sedle Prievlusa.

Ráno v 8 si tak balíme stan, když kde se vzal tu se vzal, člověk se dvěma sekerama v rukou. Pěkně si to valí sólo tam, kde chcem valit záhy i my. A už na nás spouští lavinu řeči v jazyku cizího kmene. Po minutě předstíraného chápávého naslouchání se probírám a říkám mu: „A po slovensky náhodou neumíš?“. Týpek se zarazí a už o poznání pomaleji a s rozvahou říká: „No hej, pravda že viem…!“ A tak prohodíme pár bratrských slov s tím, že se ještě uvidíme, protože se z vrcholu bude vracet stejnou cestou. A taky že jo. Na konci Biancogratu v okamžiku, kdy se cosi po poledni plazíme jako 2 přízraky ve větru a každých 10 kroků funíme s hlavou zabořenou ve sněhu, shora běží týpek. Dal to sólo, má radost a jak by taky ne… vítr, teplota a čerstvý sníh z toho dělají docela extrémní počin! Prohodíme pár slov, i na představování dojde, prej že Martin z Vetroplachmagazinu, no na nic moc víc není bohužel čas a taky konkrétně třeba můj mozek vykazuje momentálně IQ houpacího koně, takže vyloženě zářím společenskou jiskrou. Připadám si na pokraji sil, obzvláště když si zkouším uvědomit, co všechno máme ještě před sebou a že prakticky nesmíme zastavit, protože čas nás tlačí a po pár hodinách to není jen čas :) …fakt nepříjemné… jeden by z toho i znervózněl. No, ale vše se v dobré obrací, protože asi kolem 18h vidíme pod sebou winterraum chaty Marco e Rosa. Následuje předposlední slanění, kdy nám trošku nevychází lano, a tak to máme i s napínavou vložkou pármetrového zlézaní zasněženou, hladkou a taky drolivou mrdkou. Ticháč ztrácí slaňovací kyblík a já poslední zbytky sil. No, ve 20h už si lebedíme v nádherném winterraumu. Vítr mezitím kulminuje ve svém maximu… otevřít ty dveře 30-i kilové děcko, tak letí do údolí s rukou urvanou v loktu. Je tu vůle to trochu oslavit, ale po prvním čaji ztrácíme simultánně vědomí.

Další den kouzelná procházka přes ledovec. Závěr dne se ale opět neobejde bez nějakých veselých komplikací, ale na to už si pomalu zvykáme, že…?! V 19h tedy bivakujeme, dojebaní jak neokovaní koně, u řeky pod ledovcem. Eat, sleep, explore! Ráno konečně pohoda, sušení věcí, opalovačka a kolem poledne vtékáme zpět do davu nejrůznějších individuí, kde nás z každé lavičky sledují pokradmu oči místních vystajlovaných lovících vdov. A je to tady… auto, normální boty a malá oslava u řeky spojená s koupelí. Takže tak… a příště… příště prej že nějaká sedmička nebo co!? No, já věřím, že 7 je šťastné číslo, takže budu optimista… ale i tak si myslím, že mezi čtyřkou a sedmičkou je ještě pár čísel, které by bylo škoda přeskakovat ;)  Což, Guru?!

Radko, Svoby       (17.9.-21.9. 2013)

Biancograt, Piz Bernina, Švýcarsko