Na tenhle týden sem se těšil jak malý Jarda už pěkně dlouho. Tatry a konečně nějaká možnost bigvol lezby. Předpověď poměrně slibná. Nedočkavě startujeme už v neděli po šichtě a kolem půlnoci kempujeme v Kalamenech.

Brzy ráno přesun na Štbské, tryskový přelet mezi miliardou turistů, ale to už hledáme na Popradském odbočku do Zlomiskové doliny. Je tam!… mladá paní… přímo za cedulí mizí v kleči úzká, mokrá… hajzlchodníček. Konečně sami v divočině! Malá svačinka a nekonečné stoupání nádhernou stezkou. Krajina se otevírá, obdivujem hrot Ošarpanců a pomalu se blížíme k parádním bunkru XXL s terasou nad potokem… tady budem kempit dvě noci. Překopem cajky a hurá pod stěnu. Dnes jen rozcvička v platňach pod Malým Ošarpancom. A už to drtíme hore. Sem tam borek… pohoda. Najednou se ocitáme na akési križovatke, či čo. Nad námi borek nad převískem a dále pěkně hladký koutek s pěkně úzkou štěrbinkou. Chvilku to hecujem a samo to funguje. Džony se toho nebojí a bere výzvu do svých rukou. 30 minut tam funí na 7-i metrech a dláždí hustě štěrbinku vklíněnci. Ale se věru zapotil synek na tych lankách, co!?! Dalších 20 metrů pak leze 3 minuty. No, na druhého to zase taká hrůza nebyla, ale první bych v tom být fak nechtěl! Štand, střídání stráží. Nádherný, pěkně dlouhý akorátní koutek hltám všemi smysly. Inu po 20-i metrech ale nějak vlhne puklinka ve které mám celou dobu ruce… dalších 10 metrů lezu tak 30 minut… chybí už jen 2 metry ke komínku, pod kterým trčí krásná stará rezavá jistota. Je to ale kluzký… nenapadá mě, kde založit a tak tam furt laboruju jak pavouk s nitkou v řiti. Džony podpoří něčím ve stylu: „Vyser se na to… to je beztak nějaký masakr!“, a tak se připosraný vracím a při první příležitosti traverzuju. Délku končíme na slaňáku a valíme dolů. Večer přiměřená šou v bunkru…!

Další den hecujem seriózní bigvol, který by měl končit přímo na vrcholu Malého Ošrapanca. Píšou V+ a možná nějáké Áčko. Džony sice čuje potíže už z dálky pod stěnou, ale či nás není? Druhá délka začíná krásným koutkem, který vrcholí převiskem. Nad převiskem ale opět chybí tak 2 metry něčeho slušného. Člověk by aj založil něco do teho Áčka, ale bez vrtačky tu je v řiti :o) By mě zajímalo, jak se toto leze… prostě hladká platňa! Je řada na Džonym, a tak de do toho. Inu po pár pokusech ho střídám. Inu po pár pokusech se vracím aj já. 1,5 hodiny v čudu…! No, moudřejší ustoupí, netřeba se zabít… a traverzujem do kapku lehčí cesty, kterou si užíváme až na vrchol. Nahoře obligátní vyřízení nutných telefonních hovorů… proto jsme sem lezli, ne… brčko a nádherné slanění po hraně dolů!

Na další den je v plánu spousta věcí. A tak je redukujem. Cesta v Železném štítě padá a my se štelujem na pohodový přesun Železnou bránou a Železnými spády ke Kačacímu plesu. Rozuměj 400 výškových hore a tak 700 dole pěkně hrubozrnnou sutí. Ve zbytku času řešíme biwak a zítřejší nástup na Pravý pilier severovýchodnej stěny Rumanova štítu. Sprievodca píše IV-V (9 hodin). Fotka stěny je se sněhem. Nástup prej buď Birkenmajerovým žlábkom alebo Delovou rúrou… a tak to dem omrknout. Delová rúra… rozuměj kolmý, zarostlý, slizký, drolivý komín šíře tak 1-3 metry, délky tak 150 metrů… fakt příhodně pojmenováno. Tak tudy asi ne! Birkenmajerov žlábok je sice širší a není zarostlý, zato jím teče vodopád, který podemílá dole mohutné sněhové pole a tvoří tak podzemní potok… sklon a délka obdobné jako rúra. Další skoro 3 hodiny laborujem, jak to obelstíme. Všude okolo nás šmírujou terénkozy. Jakmile se setmí (cca v 19:00) jdeme spát. Je jasný, že do stěny zítra pro jistotu vezmem věci na spaní a trochu více vody…!!

Vstávačka za tmy. Těsně po východu už Džony motá první délku v neskutečně kolmých travách. Frendy zakládá do hlíny, pomáhej bůh… roztačí se Tutovka… poprvé v životě používám při lezení hlavně nehty, které zarývám hluboko do hlíny… v dlaních křečovitě svírám chuchvalce trávy. Jelikož tuším, že jenom předstírá, že má na štandu založený nějaký tutovec, mám pěkně sevřenou prdel i na druhého! Druhou délku lezu poměrně pevným, asi metr širokým a plochým „korytem“ vyschlého vodopádku. Frendy zakládám převážně do vzduchu… tak na 40 metrů jsou stejně jenom 2… alespoň, že štand je řádný. Následuje zbytek koryta, které se pomalu zařezává a končí (spíše začíná) na krásné, rozlehlé, řádně šikmé, členité a vskutku vzdušné louce. No a na té, právě díky té členitosti, trošku zadrbem a musíme se vracet. Terén je ale technicky snadný, a tak další délky lezeme souběžně… až na Rumanova Mnícha, kde si užíváme grandiózní atmosféru. Kamzoši jsou všude kolem nás, jsou to neuvěřitelně sebevědomí akrobati… vůbec nechápu! Čas kvapí, a tak pálíme po pilíři až pod štítovou stěnu, kde dorážíme něco po páté. Je to sice pěkné, ale z poloviny dost drolivé. Pod štítovkou narážíme na parádní biwak pro 2 sedící. Nezahálíme a po 1,5 hodině práce s kamennou motykou bez násady je to biwak pro 2 ležící. Po setmění hledíme z nebe na světélka v Polsku.

Jelikož je stěna severoVÝCHODNÍ určitě si dovedete představit ten ranní výhled… nedovedete… ten musíte zažít, pěkně ze spacáčku… nirvána! Vychutnáváme ho plnými doušky asi 2 hodiny a vůbec se nám nechce z kokonů ven. Nakonec bleskově balíme a jde se na věc. Inu po třech délkách drolivé megamrdky (s klíčovým místem celýho výstupu, který mě pustilo až po sundání báglu – pozn. redakce) dolézáme se sevřenýma prdelema do Gankovej štrbiny. Vítr fučí z jihu tak 80km/h… sice z jihu, ale teplý rozhodně není! Rychle nalehko vylezem poslední pěknou délku na vrchol Rumana, kde si necháme řádně vyfoukat tělesa a pálíme dolů k Ľadovému plesu, kde přebalíme cajky a dále dolů Zlomiskovou dolinou  k Popradskému plesu na pivko za 3€ !

Inu bylo to zase jednou parádní dobrodružství. Těším se na zimní opakování skrz Birkenmajerův žlábok a posílám bik-DÍK na druhý konec lana! Šnik, šnak, šnuk… lezeš vole!

Radko, Svoby       (15.9.-19.9. 2014)

featured, Ošarpance, Rumanov štít, Vysoké Tatry