Po pěti letech se zas povedlo dát dokupy akci ve stylu třídenního výpadu do Alp… tenkrát to byl Bach, tentokrát Kog… tenkrát nás bylo sedm, tentokrát taky… tenkrát s námi jely dvě holky, tentokrát taky… tenkrát jsme stanuli na třiapůltisícovce, tentokrát taky… tenkrát nám to šťavnatě popsal Maty, tentokrát neméně skvostně Záclona… tak mrk na to!!

Předem této reportáže bych chtěl poděkovat mamince a tatínkovi, že mě neprsknul do záclon a jsem tady na světě, ale hlavně Swobimu, že mě zase vytáhnul z té Prahy smradlavé na další fantastický výlet. 7 statečných ve složení Swobi, Ticháč, Hanka, Igor, Monča, Pája a já (Záclona) jsme v památné datum 27.9.2018 nasedli do aut a vyrazili směr Vent s jasným cílem dobít bájnou horu Fluchtkogel (původní plán byl samozřejmě jiný, ale přes 89 změn jsme se jednoznačně dohodli, že cíl našeho výletu bude zdolání této hory). Tož hurá směr Vent. A už během příjezdu jsem začínal poznávat největšího experta naší výpravy nespoutaného rebela, poetu, multilingvistu a hlavně duševně krásného člověka Igora (zevnějšek už je opotřebovaný). Ten jakožto řidič jednoho z vozů ihned po příjezdu do Ventu zamířil se svojí posádkou do zákazu vjezdu s tím, že si cestu o pár kilometrů zkrátí. Naštěstí bylo brzy po ránu, takže po něm místní nestihli střílet z brokovnic. Následovalo zabalení a vzhůru do kopců. No a začali jsme pěkně zvostra – lanovkou z Ventu směrem k Breslauer Hütte. Slušný tempo, ani jsme se moc nezadejchali. Vyplivlo nás to asi kilák a půl pod chatou. První kochačky, záchůdek, tyčinka a mašírovalo se dál. První den jsme měli v plánu dorazit na Vernagthütte, což se nám v pohodě podařilo. Šlapačka, ale krásná. Cestou jsme dali koupačku v potoce, ledárna jak sviňa, ale pecka. Během šlapačky se to rozskupinkovalo následovně: chrti Swobi a já vepředu, fotograf Ticháč, krvavá Háňa a vše uzavíral Igor za neustálého vyprávění naprosto neuvěřitelných historek všeho druhu (Pája a Monča byli jeho věrnými posluchači). Upřímně takovou zásobu jsem viděl a slyšel jen jednou a to ve filmu o Švejkovi. Po příchodu na chatu slunění a vytuhnutí na terásce, hledání vody, ubytování se ve Winterraumu, vaření, kecání, čůrání a spánek. Moc jsme v pokoji nevětrali, takže noc byla poměrně hutná. V sobotu následoval přesun na Brandenburgerhaus, během kterého nastalo zdolání nejvyššího bodu naší výpravy Fluchtkogelu (3500m). A rovněž nás čekalo nasazení zímní výbavy. Příkaz od Swobiho v instrukcích zněl jasně: povinná výbava – mačky, cepín, sedák. Nebudete tomu věřit, ale nejzkušenější člen výpravy Igor mačky někdy někomu půjčil a tak si nazul na boty řetízky (zřejmě z kolotoče) a celé si to v nich na pohůdku vyšlápnul. Občas pěkné lochny ve sněhu, ale všichni jsme to zvládli a na Fluchtkogel se vyškrábali. Opojení výhledem a úspěchem někteří z nás umocnili zelenou bylinou aneb někdo si dal nápoj iontový a někdo jointový. Bohužel pak nastala cesta přes ledovcové pole k Brandenburgerhausu a věřte mi, že jsem se cítil bezpečněji, když jsem šel přes ty lochny singl, než navázaný na veselé trávníkáře. Naštěstí jsme se tam všichni v pořádku dostali. Vybalení a vzhůru na západ slunce nad chatu. Pecka! Ve Winterraumu jsme zpočátku byli sami, ale postupně se tam sešla velmi veselá společnost několika výprav. A tady nastala další Igorova velká chvíle. S klukama z Německa rozjel takovou debatu, že jsem měl chuť si taky zahulit. Jedno slovo česky, pak dvě slova německy, další česky, jedno anglicky a věta zakončená snad v maďarštině. A takhle valil dvě hodiny v kuse. Neskutečná pecka. Ještě teď mě bolí břicho, jaká byla prča! Nocovačka a hurá zpátky k vozovému parku. Kochačky, povídačky, převlíkačky a odjezd. Musím říct, že to bylo naprosto super. Lidi, počasí, hory..každý se vrátil nabitý jako elektronka. Díky moc, že jsem u toho mohl být!

Radko, Svoby, Záclona, Igor, Monča, Hanka, Pavel       (28.9.-30.9. 2018)

Fluchtkogel, Rakousko