Tak nám konečně předpověď dopřála vyrazit ve smluvený termín na ten vysněný Weisshorn. Jupíí, letos tedy žádné narychlo upečené plány B typu loňské Rumunsko. Azurko má být ve Wallisu celý týden, volna máme dosti, Ticháč to má za ty roky naštudovaný z netu po centimetru, takže kein štress.

Pudem na to hezky s námořnickou rozvahou jako děda Lebeda, už máme holt fotří roky a až na pár řídkých a většinou i břitkých záchvatů nulový trénink. Já byl na skále letos zalézt 2x s dětma a Ticháč skály sjíždí leda na kole… Rozumně jsme si tedy na výstup zvolili nejtěžší ze tří grátů tohodlenc ukázkového trojbokého jehlanu. A sice Schaligrat. Ale pěkně popořádku…

Z Ovy vyrážíme hezky vyspinkaní dopoledne. A na první nocležiště na Furkapass dorážíme kol 3tí ráno. Vstávačka tak kol 9, pohoda. Dnes je v plánu aklimatizačka na jakýsi místní gipfel co má cosi přes 3500. Kde jsou ty roky, co jsme vyráželi po 5ti dvanáctkách na půlnoční turbojízdu a následný ranní hajk naostro a po 4 dnech se úspěšně vraceli nabití jak elektronky rovnou na další dvanáctku. Na gipfel razíme samo nalehko – svačinka, pitíčko, větrovka. Od 2900 se brouzdáme v teniskách rozbředlým sněhem, ve 3100 nás začínají míjet vracející se Helmuti s plnou polní (sedák, matroš, mačky, motyky). Ok, jsme o5 rozumní, nehrotíme, a tak ve 3300 otáčíme k pomalému kochacímu sestupu. Závěrečný čarokrásný ledovec projdem na Čecha v teniskách a bez lana…

Ráno zvostra kol 5 startujeme směr Zinal, kde kol 8 parkujeme a nekonečně balíme. Celý proces nám zpříjemňuje stejně nekonečný heliexport. Prostě zrovna vedle nás to parknul náklaďáček, jehož náklad pomalu rozebírá heli a rozváží jej dokola do všech směrů na různé chaty… Na pohodu dnes stoupáme nad Cabane d´Arpitettaz, kde bivakujeme pod širáčkem u ledovcové říčky. K večeru nějak stoupá voda a pomalu nám zaplavuje předem pracně vytuněný biváček. Prostě lamy z Beskyd… Tak stěhujeme a napodruhé už je to v suchu. Večer pilně plánujeme, kudy to pošleme stěnou k Schalijoch biwak krabici. Tohodlenc úseku jsem se já osobně bál nejvíce.

No světe div se, další den už kol 13 okupujeme boudu. Až na úvodní a závěrečný výšvih to šlo bez jištění, bylo to krásné, zajímavé, byl čas na kochání. Je to krása, když je čas a člověk nemusí spěchat. Opalujeme se, čumíme na tu krásu kolem. Dent Blanche je odtud neskutečně sexy. A Dufourspitze jako na dlani. Je to jasný, zítra rubnem Weisshorn, pozítří dokrosíme k autu. Dáme přesun do Randy, vláčkem na Rotenboden, doběhneme nad chatu Mt. Rosa, zakempíme pod šutrem a následující den eště otočíme Dufourspitze a dom pojedem rovnou se dvěma esy v rukávu. Jupííí. Eště kontrolní sms do ČR o počasí. No tak prej zítra má být mlžič. Tak neva, skepsi nepropadáme, den navíc v krabce bude kdyžtak fajn, ale esli ráno bude azur tak razíme předpověď nepředpověď.

Ráno azur, tak razíme kol 5. V budce psali, drž se gratu! Bo všude vedle se to sype! Tak se snažíme držet. Jde to dobře až k první věži… Vole šak psali za 4, ne? Tohle není rozhodně 4!! A s tou plnou polní v kosmonautskych butach už zrazu ni! Kurde co to je za zradu? A tak cely zesraty s myšlenkama typu: co ja tady doparoma robim, se soukám s hnědou lajnou za prdelou nahoru. Ticháč střídá a už je to tu… co já pracně nastoupal tak on pomalu jede traverzem doprava a zlehka dolů. „Vole šak psali drž se gratu!“ “ Vole tak lez první zas ty! Šak to je na zabití a eště je tu místy ten sníh, to jako chceš lezt v mačkach?“  A tak traverzujem a traverzujem, stěna na grat roste a roste. Traverz taky rozhodně není zadarmo a dle smyček a skob nejsme očividně první, co jedou toudle cestou do pekel. Konečně stěna na grat mírní sklon, bohužel lineárně se soudržností. Sem tam se ozve rachot, to když se samovolně sune odkudsi do blízkého žlabu kamének velikosti krbové vložky… Po podobných kamínkách se pokoušíme nenápadně lézt vzhůru. Připadám si jak ve filmu „Hra na oliheň“. Ani nevím kolik délek to peklo trvalo, když se konečně dostáváme z5 na grat. Dále už se snažíme držet gratu a neodbočovat více než cca půl délky do traverzu. Holt ten sníh je třeba občas obejít. Nepijem, nežerem, nechčijem, neserem, jak už to tak v napjatých chvilkách bývá a čas letí a vrchol nikde a k tomu všemu se slávou dorazil pan mlha. Je to jasný, tak zas po delší odmlce budeme ladit bivak ve stěně. Celkem se nám podařilo i cosi vyladit, no naštěstí to není poprvé, tak z toho nejsme až zase tak paf. Celkem paf jsme ale z toho, když po půlnoci začínají lítat krupky. Po chvilce jsme jak dvě flašky šampusu ve vaničce s ledem. Ticháč to korunuje absencí žďáráku a píchlou karimatkou… Leží tam na kuse hadru obalený kilem zmoklého peří ze kterého trčí jak struna naplý špagát, sedák zařezaný, pokuckává tam… no romantika jak cip. Já kupodivu v suchu, snad jakžtakž smířen s tím, že mě ten šutr prostě může trefit konečně zařezávám do říše snů.

V 8 ráno vykuknu, na skalách kolem ty krupky, mlha… Telefonát do ČR, prej že v 11 už by to mělo být OK. Tak do 11 akorát potály ty krupky. Neskutečně se teda hecnem a lezem po té mokré skále v mlze a kose dál. Před 15 dolézáme konečně na vrchol a už se objevují i okna s výhledy. I přes únavu je to čarokrásné. Namísto pokračování po hřebenu směr Bishorn měkneme a volíme sestup normálkou do Randy. Tak už chápeme, proč je ta normálka prohlašována za jednu z nejtěžších normálek. Je fakt nádherná – ostrý hřeben, cestou dolů tak ze 6 slaňovaček. Je to dlouhé, vzdušné, s nádhernými výhledy, my ale musíme kmitat, dnes už chceme bunkat někde na travičce pod chatou, což se nakonec napohodu povedlo.

No zkrátím to… na žádnou Dufourspitze jsme už samozřejmě nešli, lízali jsme si rány u jezera Lac de Moiry, stěží si hajkli v teniskách suchou nohou nějaký zdejší 3400 m vysoký Pigne a užívali si atmošku zdejšího francouzského kantonu. Tak bonjour monsieur a zas někdy na kopcach! Třebas na Dent Blanche!

Radko, Svoby (24.7.-30.7. 2024)

Schaligrat, Švýcarsko, Walliské alpy, Weisshorn